Říkejme tomu deník

(Nejen) nový článek

24. září 2016 v 0:22 | Werika
Že by zas jeden pokus?

Nostalgie je svině. Od okamžiku založení tohoto blogu mě dělí osm let, což tvoří 42% (náhoda?!) mého dosavadního života, a to není zanedbatelné procento. Je fakt, že těch několik posledních let by se vzhledem k mé nevalné aktivitě asi nemělo počítat, ale v posledních několika měsících jsem si matematiku užila více než by mi bylo libé, a tak opusťme aritmetiku a pojďme tlachat o jiných neméně nedůležitých věcech.

Když jsem zakládala tento blog, zrovna jsem končila pátou třídu a vydávala se na dobrodružnou a trnitou cestu středoškolským vzděláním. V okamžiku, kdy píšu tento příspěvek, jsem již tuto část životní pouti zakončila a nyní mě čeká další rozbouřená řeka, jinak také známá pod názvem vysoká škola. Upřímně, cítím se naprosto nedostatečně připravená na to, co mě čeká, protože se pořád nemůžu zbavit pocitu, že mi není dvacet(!?!???!!), nýbrž sotva čtrnáct. Je pravda, že když se podívám na příspěvky z doby, kdy mi tolik skutečně bylo, vidím asi nějaký mentální posun, ale... chápete mě? Někdy bych se nejraději vrátila do školky.

Abych ale jen neskuhrala jako nějaký životem zbitý stařec, musím říct, že se mi splnil několikaletý sen - dostala jsem se na svou vysněnou školu v Londýně (Imperial College London), obor Biomedical Science (biomedicína). Začátek školního roku je však daleko blíže, než by mi bylo libé a ono osmimilionové město mě trochu děsí, i když jsem si ho tolik zamilovala. Ono to asi nebude úplně Londýnem, jakožto tím, co v něm zažiju... a asi toho bude hodně. I když tak nějak tuším, že asi budu muset dát vale mé nejlepší přítelkyni prokrastinaci, ty pocity se zatím skrývají za jakýmsi blaženým oparem. Bude to tvrdá rána po těch čtyřech měsících absolutní nečinnosti (obzvláště poslední čtyři týdny byly mimořádně neaktivní díky mé šikovnosti a následné sádře na noze).

Cítím, že touha psát mi zůstala, ačkoli to z tohoto blogu vůbec nevyznívá. Navíc mám zvláštní tušení, že v následujících měsících by se mi virtuální kapesník deník mohl hodit. Proto je poměrně možné, že se tady v nejbližší době opět objevím, otřepu ze sebe další nános prachu a plísně, a zase zabuším do klávesnice. Myslím ale, že na této adrese už dlouho nezůstanu. Weriku si s sebou nesu pořád (stejně tak jako má "ostatní já"... myslím, že setrvávají polomrtvá kdesi v hlubinách), ale "blogísek" už jsem, doufám, pohřbila.

Jak se to říká? Žijte dlouho a blaze?

Na závěr malá koláž z mého více či méně současného "umění", protože jsem tak trochu exhibicionista a potřebuju polaskat ego.


(má maličkost, kdyby něco)

Univerzitní ultimátum a jiné neřešitelné problémy

22. února 2015 v 14:49 | Werika
(Martinovi: bohužel skutečně píšu, jen když se mi podaří překonat mé téměř neprolomitelné lenostní zábrany.)

Dnes titulek článku překvapivě není hyperbola. Naneštěstí.

Odkud jen začít… Nevím, kolik z vás vlastně zná detaily týkající se mé existence, ale nyní budu muset trochu poodhrnout roušku své tajemnosti (ha, ha). Tak tedy, je mi osmnáct a jsem ve třeťáku na gymnáziu. Nejvyšší čas, aby si člověk začal dělat jasno, kam hodlá směřovat. Což o to, s tím nemám problém. Jelikož mým cílem je konat něco užitečného a během svého nicotného života aspoň někomu pomoct, rozhodla jsem se, že medicína bude ten správný obor. A když se k tomu připočte má vysněná Anglie, volba se zdá jasná. Za posledních pár měsíců se několik vytipovaných univerzit asi hodně diví opakovaným návštěvám z jedné IP adresy.

Když pomineme strach z přijímacích zkoušek - paradoxně se těch zahraničních bojím méně než českých -, vše vypadá perfektně. Jenže není.

Možná už jste z minulých článků zachytili matné narážky na fakt, že mám přítele, a to už skoro rok a půl. Po sedmnácti měsících už snad můžu bez přehánění říct, že ho miluji. Oba jsme ve třeťáku. Oba chceme na vysokou. Problém je v tom, že se naše vysněné destinace liší asi o 1 500 kilometrů. Česká republika tak trochu nesousedí se Spojeným královstvím, že. Co nám brání studovat v jedné zemi? Z jedné strany to je (dosud) sedmileté studium v angličtině a setrvání v Česku by znamenalo všechny ty roky zahodit. Druhá strana má problém opačný, tedy strach z cizí země a nedůvěru ve vlastní znalosti jazyka. A setrvávat ve vztahu, který dělí téměř tři státy a jedna vodní plocha, je poněkud… komplikované. Jak velká může být frekvence vzájemných návštěv? Létat si každý týden přes půl Evropy stoprocentně není žádná finanční sranda. Jako další alternativa se nabízí rozchod?!!??!??? Ehm, děkuji, nechci.

Zdá se mi to, nebo tahle situace nemá přijatelné východisko? Po každé debatě na toto téma jsem musela dát sušit polštář a zakoupit si další balení kapesníků. Nyní vám dávám prostor se zasmát a blahosklonně si poťukat na čelo, pokud jste tyto pocity doteď zadržovali. Jasně, je mi osmnáct, rok a půl je naprosto zanedbatelný a moje "šílená láska" brzy ochladne a vše bude v pohodě. Navíc se bychom se mohli rozejít i během vysokoškolského studia, a co by si pak ten obětavý počal v zemi, ve které především vůbec nechtěl skončit? To vše mi je úplně jasné. Ale ať jsem jakkoli mladá a naivní, neberu žádný vztah, ať už cizí nebo svůj, na lehkou váhu. Nedokážu mávnout rukou a jít si po svých, hledajíc nového potencionálního partnera.


Pořád mi ještě zbývá rok a půl na gymplu. Během té doby se ještě leccos může změnit. O to ale nestojím. Jsem spokojená právě teď. Možná, že se po tom roce a půl ukáže, že vztahy na dálky fungují. To si ale teď nemůžu ověřit, takže hádám, že mi momentálně nezbývá nic než doufat.

Jak vyhnat krtka z díry sobectví

17. ledna 2015 v 14:07 | Werika
Guten Tag! Ne, neovládám němčinu (a také po tom vskutku netoužím), ráda ale obměňuji pozdravy při svém občasném výskytu na této stránce.

Měla jsem v plánu se ozvat ještě v roce 2014, před Vánoci, ovšem mé přirozené nadání pro lenost mi v tom zabránilo, jako už nejednou. A tak jsem promlčela celé zimní prázdniny včetně toho slavného nového roku. Inu, i kdybych se o nich rozepsala, stejně bych jen opakovala to, co kolem sebe slyším čím dál častěji - že svátky míru a pohody už zdaleka nepřinášejí takové kouzlo jako kdysi… Na Silvestra jsem zůstala střízlivá (jako celý svůj život), zahrála si člověče, zhlédla pár filmů, odpálila jednu římskou svící a o půl hodiny jsem později ležela v posteli tuhá jako pařez. Sice to zní jako introvertův ideální večer, pravdou ovšem je, že jsme byli dva. Naprosto dostačující číslo, jestli chcete znát můj názor. Poté, co jsem si vyslechla, kolik litrů alkoholu jiní lidé vypili a následně vyblili, jsem se svým 31. prosincem spokojena.

Dost už bylo naplkáno o tomto tématu. Je čas přesunout se k jiným, neméně nepodstatným tématům, které vám chci vnutit, jupí! *olizuje pero* Milí deňýčku…

Posledně jsem se náznakem zmínila, že jsem učinila nesmělý pokus stát se dobrovolníkem. No, nedá se říci, že by se jednalo o můj původní nápad… Abyste tomu rozuměli, součástí našich osnov je i část zvaná CAS, neboli "creativity, action, service". A právě poslední z těchto tří anglických pojmů odkazuje na dobrovolnictví. Jenomže se jedná o povinnou součást CASu, který je zase nezbytný pro naši maturitu.

Taky cítíte ten paradox?

Nuže, v září jsem se neochotně vydala hledat příležitosti k dobrovolnictví. Nepochopte to špatně - ta myšlenka je krásná a opravdu ráda pomáhám, jenže za a) k něčemu takovému nemůže člověka nutit, to je snad už v principu jasné; b) všichni už víte, jak dobré jsou mé sociální schopnosti (téměř na úrovni létání slonů). Jednou jsem takhle šla ze školy pěšky do centra a minula jeden zajímavý obchod, který jsem už párkrát zvenčí viděla, ale nikdy jsem do něj nevstoupila. Tento krámek se jmenuje Moment a v mém městě je těchto obchůdků již pět. Jedná se o second-hand, ovšem ne ledajaký - výtěžek jde neziskovým organizacím Kola pro Afriku a Žebřík. O týden později jsem se do obchodu stavila, přinesla nějaké své staré dětské ošacení a všimla si plakátu, který hlásal, že hledají výpomoc pro dobročinný prodej v podchodu jen kousek od mého domova. Tak jsem se chytla příležitosti jako veš vlasu a následující první sobotu v měsíci (to byl říjen) stála v 7:30 celá rozklepaná před podchodem.

Naprosto mě ohromil počet dobrovolníků, kteří na této akci spolupracovali. Všichni se zkušeně vrhli do práce, zatímco já stála uprostřed jako tvrdé Y. Tak jsem prostě šla s davem a začala se ostatním motat pod nohy s krabicemi a rozkládacími stoly. Když bylo vše připraveno pro prodej, začala jsem si všímat okolí. Zdálo se, že se každý zná s každým, vítali se se zářivými úsměvy, objímali se a klábosili, zatímco já bezcílně bloumala od stolu ke stolu a slibovala si velký kus čokoládového dortu, když ty čtyři hodiny přežiju. Vtom se objevila organizátorka prodeje (opravdu moc milá paní), srdečně mě přivítala v týmu a přiřadila mě k jisté postarší dámě u stánku s bundami, která nevypadala zrovna nejnadšeněji, že dostala na krk nějakého malého haranta. Ihned mi přiřadila post poslíčka, a zatímco ona se širokým úsměvem nabízela zboží, já lítala pro věšáky a třídila oblečení. Fajne, no ni?

Díkybohu se poté k našemu stolu přidala další paní, která se se mnou ochotně dala do řeči, mnoho věcí mi vysvětlila a já se konečně necítila jako přítěž. Dokonce jsme si příjemně popovídaly s jednou slečnou z Prahy, která šla náhodou kolem. Ostatně, množství lidí, které přišlo na bazar, bylo dechberoucí. Všechny věci jsme nabízeli za 20 Kč, ale mnoho zákazníků přispělo i větší částkou. Já, charitativní skeptik, jsem na vlastní oči uviděla, kolika lidem opravdu záleží na pomoci druhým a toto prozření, stejně jako pocit, že teď jsem toho všeho součástí, bylo úžasné.

Výprodej trval tři hodiny, a přesto lidé stále přicházeli, i když jsme už nakládali krabice zpátky do dodávky. Podchod jsem opouštěla sice s bolavými svaly, ale s úsměvem na rtech, na rozdíl od mého příchodu. V prosinci jsem šla zas. Nutnost vykopat se o víkendu z postele v šest hodin je pro mě sice téměř neúnosná, ale za svou oběť jsem byla odměněna přátelskými úsměvy a seznámením se s dalšími příjemnými lidmi. A tak se z činnosti, do které jsem se pustila s absolutní nechutí, stala smysluplná část mého života. Je škoda, že mě k pomoci bližním musely dovést poněkud zištné důvody, ale ty už zdaleka netvoří hlavní motivaci.


Někde jsem četla, že nesobecké činy přinášejí nejdlouhodobější pocit štěstí. Tak si to taky zkuste ověřit.

Čára přes nalinkovanou budoucnost

30. listopadu 2014 v 12:22 | Werika
Tento článek obsahuje osobní výlev a vnitřní zmatky osmnáctileté holky. Čtěte s velkou dávkou trpělivosti a pochopení.

Znáte ten pocit, kdy jste pro něco tak naprosto odhodlaní, že vaše rozhodnutí má prakticky status věci neměnné...
... a pak náhle změníte názor a svět zkolabuje?

Něco takového se teď přihodilo mně. Shodila jsem jednu dominovou kostku a za ní se valí stovka dalších a zanedlouho ta vlna přijde zpět a zaplaví mě.

Každý z nás měl v dětství velkolepé plány do budoucna.
  • být superhrdinou
  • udělat mír na celém světě
  • být princeznou
  • založit si útulek a starat se o 457 psů, 63 koček, 5 andulek a 2 lední medvědy
Poté, co trochu vyrostete, a dospělí usoudí, že je čas na srážku se realitou, je vám někdy laskavě, jindy s posměchem vysvětleno, že takhle to prostě nechodí. Život je o tom vystudovat a najít si co nejvýnosnější práci. Hlavně ta stabilita. Musíš myslet na rodinu.

Mé sny? Bylo jich mnoho. Když se nad tím zamyslím, můj život se dá rozdělit na několik bloků, každý trvající pár let, kdy jsem byla absolutně přesvědčena, že vím, co chci dělat.
  • 1.-2. třída: Astrofyzik! Ano, zatímco mí spolužáci se toužili stát policisty, učitelkami a vojáky, já prohlásila za svůj životní cíl toto povolání. Co jsem si tehdy myslela, netuším. Asi že si budu prohlížet pěkné obrázky planet a hvězdiček, jak jsem to tehdy měla v oblibě.
  • 3.-6. třída: Právník. Asi mě někdo tehdy praštil palicí po hlavě, jinak si tohle rozhodnutí nedovedu vysvětlit. Z vědkyně se stala penězuchtivá dívka. Ano, už v deseti jsem věděla, že v právu se točí spousta peněz. Díkybohu, že mě to přešlo. Nedokázala bych být advokátem, hájit někoho, o kom vím, že je vinen, ani za 60 000,- měsíčně...
  • 7.-9. třída: Výzkum v medicíně/tlumočnice. A opět jako mávnutím Harryho čarodějné hůlky se mé plány obrátily o 180°. A ještě ke všemu jsem opět kmitala mezi dvěma naprosto neslučitelnými představami. Odmalička jsem tak trochu toužila spasit svět. Já, altruista, jsem se viděla v Africe, kde budu stavět nemocnice a chránit ohrožené druhy a vyvíjet léky proti rakovině. No není to beznadějně romantické a dojemné?
  • 9. třída-třeťák: Částicový/kvantový fyzik! A opět slavný návrat k mým vědeckým vášním. Fascinovaly mě fyzikální tentočky. Představa neskutečně nepatrných částeček, které hýbou celým vesmírem. Ta nevysvětlitelně matoucí nejistota, která je základem moderní kvantové fyziky. Návštěva CERNu mi vzala dech i srdce a já se rozhodla zasvětit svůj život neviditelným zrnkům prachu. Proč? Těžko říct. Někde hluboko uvnitř, za všemi těmi čistými vědeckými ideály se skrývala i trocha touhy se proslavit nějakým převratným objevem. Jeden by si řekl, že v 16 už bych mohla mít rozum a nehnat se za neuskutečnitelným...
K tomu se ještě přidala má namyšlená ambice studovat v Anglii. Ale ne jen tak na nějaké škole. Rovnou Cambridge! Začaly se dělat překotné přípravy. Přestože mí rodiče příliš nesouhlasili s mou volbou povolání ("K čemu to je dobré? Neuživíš se! Umřeš hlady!"), vybrala jsem si za své maturitní předměty fyziku, chemii a matematiku na "high levelu". (Ach ta naše mezinárodní, prestižní maturita...). A protože na tak prestižní univerzitu mě přeci nevezmou jen tak (vlastně bych se s ní měla rovnou rozloučit), začala jsem i se SOČkou (středoškolská odborná činnost) na téma kvantové fyziky. Tři týdny po sobě jsem jezdila přes celé město, abych seděla v zatuchlé kanceláři a dozvěděla se, že celá práce se bude točit kolem čísel, čísel, a dalších čísel v počítači. Mezitím ve škole mě fyzika začínala nudit k smrti.

Co teď?

Vrátila jsem se ke svým snům o biomedicíně. Nebo lékařství. Nebo biochemii. Vše bude lepší než představa, že 8 hodin denně sedím v místnůstce 3*3 metry a svůj život odměřuji ťukáním do klávesnice (jak nám vyprávěl náš učitel fyziky).
Problém nastal ve chvíli, kdy jsem se rozhodla svěřit se se svou volbou okolí.

Panika, šok a hysterie.

Jak jsem si mohla DOVOLIT změnit po tolik letech názor? Vypadá to, že vážně úplně všichni čekali, že se fakt stanu fyzikem. Navíc už mi zbývá jen rok a půl na střední, takže už bych přece MĚLA být rozhodnutá.
Jak, proboha, jak můžu mít i jen PONĚTÍ o tom, co vlastně chci dělat? Můžete mít, kolik představ jen chcete, ale život vás stejně kopne do prdele a pošle úplně jiným směrem, než jste plánovali. Žádné povolání není tak úžasné a vznešené, jak si všichni představujeme. Možná, že lidé, kteří od života očekávají co největší množství peněz, jsou vlastně nejspokojenější, protože ví, kde tento zlatý důl leží a o víc se starat nemusí. Co ale my ostatní?

Co já?

Člověk si většinou vybírá obor na základě dvou faktorů - nakolik ho téma baví a jak dobře jej ovládá. Co naplňuje mě? Umění, pomoc ostatním. Výtvarničení ale můžu dát z fleku vale. To není perspektivní sektor! A nejsem natolik dobrá, abych se prosadila! Tím se dostávám k tomu druhému problému. V čem vlastně dobrá JSEM? Jsem takový brouk Pytlík, svým způsobem. Fušuju do všeho. Trochu toho, špetku jiného. Poezie, kresba, grafika, fotografie, fyzika, lidské tělo, starověké dějiny. Zajímá mě VŠE. Ale na co mám talent? U většiny lidí se najde oblast, ve které vynikají. Já? Zkouším vše, ale v ničem neexceluji. Jak si mám tedy vůbec vybrat?

Kdybych mohla, spakuju se, odjedu na Aljašku, budu bydlet ve srubu a pěstovat na poli vlastní brambory. Nebo bych malovala. Život, ve kterém by mě nečekal ten koloběh práce a studia, který mi připadá tak neskutečně svazující a vlastně naprosto beze smyslu. Valnou část svého života strávíte dřinou, prací, kterou dost možná v hloubi duše nenávidíte, pak se ocitnete na sklonku života a zjistíte, že jste neudělali nic, co by vás opravdu učinilo šťastnými.

Vím, že takhle to prostě nechodí. Život, který jsem popsala, se nazývá zahálkou a hippiesáctvím. V tom případě aspoň chci žít tak, abych umřela s pocitem, že činy v mém životě měly smysl. Že jsem přispěla k tomu, aby se svět stal alespoň nepatrně lepším místem pro přežití. Že jsem někomu pomohla. Jak by řekl Homer Wells v Pravidlech moštárny: Chci být užitečná.

Nejspíš jsem ještě pořád naivní idealista, ale nepřipadá mi to jako špatný cíl. Jen ještě nevím, jak jej mohu uskutečnit. A tak ještě pořád bloumám před tím rozcestím a z tisíce stezek si budu muset nakonec vybrat jen jednu. Nevím, kam mě dovede, a proto stále váhám...


Říkala jsem si, že tahle kresba se sem hodí. Chodba, jejíž konec tone ve tmě.

"Už jsi s těmi návraty trapná!"

11. října 2014 v 15:36 | Werika
... řekla Werika Werice.

Bez tří dnů už to bude rok, co jsem v administraci blogu naposledy stiskla tlačítko "Zveřejnit". Ne, že bych sem od té doby nezavítala či neměla chuť přispět něčím novým, jen prostě... nadšení pomalu vyprchává.

Žít v internetovém světě je nesmírně lákavé a snadné. Neadresuji své články nikomu konkrétnímu, nemusím se děsit kontaktu mezi čtyřma očima, mám spoustu času promyslet si, co chci říct a když toho později budu litovat, vždy můžu článek upravit nebo smazat. Takřka manipulace s historií, dá se říct. 1984.

Když člověk narazí na tu správnou internetovou komunitu, získá náhle spousty přátel. Tolik lidí, kteří vám rozumí, souhlasí s vámi a berou vás mezi sebe! A ty, se kterými se nechcete bavit, jednoduše ignorujete. Hotový ráj pro intovetry a osoby se sociální fóbií! V realitě si nevybíráte lidi, kterými jste obklopeni. Vír událostí a náhod a voleb vašich rodičů a všech ostatních lidí na Zemi vás prostě popadne a vrhne do situací, ve kterých jste se nikdy nechtěli ocitnout, a na místa, kterých jste se vždy hrozili. A teď bojujte.

Je tedy pochopitelné, že jsem po dlouhé čtyři roky dávala přednost tomuto koutku. Jenže každá pohádka jednou skončí. Minulý měsíc jsem se oficiálně stala dospělou. Příští rok maturuji. Fyzicky už nerostu (maximálně do stran), ale duševně ještě pořád ano.

Pamatujete na poslední článek? O tanci a Schrödingerově kočce? Před rokem jsem potkala člověka, který mi nejen bolestně připomněl jisté období mého života, ale také dal novou naději. Chytla jsem se jí a po nyní jsem tady - nesmírně šťastná, že si mě tehdy před rokem vybral. Když je člověk zamilovaný, nemá čas si vylívat srdíčko na internetu. A zbývající vztahy? Naučila jsem se, že je zbytečné snažit se přetvořit okolí k obrazu svému, stejně jako nechat se přetvořit jím. Počet mých přátel není zdaleka závratný, zato však stabilní a já nemám důvod si stěžovat. Musím říct, že jsem za celý rok napsala asi tak ubohých pět básní. Zpočátku mě to rozčilovalo, ale pak - o čem jsem vždy psávala? Zraněné city, skrývaná deprese. Nemám o čem psát, protože tohle všechno je pryč. Můžu za to být šťastná.

Proč se tedy nyní ozývám a mám nutkavou potřeb psát? Inu - i šťastný člověk má co sdělit světu. Pořád maluju. Dlouho jsem nefotila, ale chci opět začít. Někdy píšu. Čtu klasickou literaturu, ale v hloubi duše jsem věrná fantasy a sci-fi. Red Hot Chili Peppers jsou stále mou srdeční záležitostí. Kvůli školy musím začít spoustu nových činností. Začala jsem cvičit jógu - včera jsem si uhnala svalovou horečku, ale ten pocit duševní pohody za to stojí. Taky mě donutili k dobrovolnictví - och, ten paradox! Zjistila jsem ale, že to, co začalo jako pomoc bližním z donucení, přináší opravdu pocit uspokojení. Tak už se nad tím nemračím.

Nemůžu tvrdit, že jsem se vrátila. Za pár dnů si možná řeknu, že nemá smysl vytahovat kostlivce ze špinavé, zaprášené skříně a opět dám všemu vale. Možná si ale zase za rok vzpomenu, že jako jedenáctiletá naivka jsem si založila blog a dostanu nesmírně egocentrickou chuť podělit se o svůj nezajímavý osobní život, upatlané papíry a rozmazané fotky. Možná.

À bientot, mes amis.


Jeden z počinů tohoto léta. Nikdy se nevzdám umění.

Okopané střevíce a Schrödingerova kočka

14. října 2013 v 20:30 | Werika
Po delší době zase sestoupím z mezihvězdného prostoru...

Jantarové sluneční světlo, skoro tak husté jako med a stejně tak sladké. Suchý déšť listů pokryl chodníky novým vzorem, módní koláži. Cestou jsem spatřila strom žhnoucí ruději než plameny. Obloha se klene tak neskutečně vysoko a černá šipka ptáků vyvolává představu africké savany. Cestou přeskakuju žaludy a jejich ztracené čepičky a ujímám se péče o zatoulané kaštany. Vzduch voní kůrou, mokrou hlínou a skořicí se zázvorem.

Podzim jako by vůbec nepodléhal fyzikálním zákonům, ale vznášel se sám ve vlastní časové schránce.

Kdo kdy mohl tušit, že jednou budu vnímat vrzání tanečních parket jako symfonii? Že se budu s jakousi nepotlačitelnou radostí otáčet kolem své osy? Původně jakási výsměšná narozeninová oslava, ze které se stal skutečný dar. Raz, dva, tři, ča-ča.

... a nakonec jsem si ten latinsko-americký tanec vzala s sebou. A řádné déja vu k tomu. Most vedoucí zpátky k dubnu. Ale Schrödinger měl pravdu - dokud nenadzvednete víko a nenakouknete dovnitř, nebudete mít nikdy jistotu, jestli je kočka živá, či mrtvá. A tak jsem otevřela krabici a uvidíme, jak dlouho se budeme potácet po městských sadech s vůní čínských nudlí a potištěného papíru za zády...

Když zavřu oči, vidím výškové domy, košile, první čtvrt měsíce a Alfa Centauri je náhle tak blízko...

Proč jsem za krávu aka Proč bych měl/a říkat pravdu?

31. července 2013 v 13:04 | Werika
Kdybych měla jmenovat jednu věc, kterou nenávidím ze všeho nejvíce, nemusím se vůbec rozmýšlet. Je mnoho věcí, které se mi na tomto mentálním, naruby obráceném světě nepozdává, ale jedna ze všech se mi hnusí ze všeho nejvíce.

Neupřímnost.

Ach, je tolik druhů lží a klamů. Jenže není to pouze úmyslné překroucení pravdy, které nesnáším. Mezi neupřímnost se řadí také její zamlčení nebo jen neúplná pravda. Nedokážu vyjádřit slovy, jak moc tím opovrhuju.

Jenže jsem asi jediná.

Jediné, co vyžaduji, je naprostá otevřenost. Pokud se mi něco nelíbí, řeknu to dotyčnému do očí a očekávám jen jednu věc na oplátku - stejné chování ke mně. Pravda někdy bolí ohromně, ale je to zanedbatelné v porovnání s tím, jak drastické následky může mít přetvářka. Copak není daleko jednodušší mít problém vyřešený s momentálním návalem bolesti, zato rychle, než aby byl člověk dlouho udržován ve šťastné nevědomosti a pak strávil nesrovnatelně více času zlomen, když pravda konečně vyjde najevo?

Včera mi bylo řečeno, že takhle to ve světě přece nechodí. Že je přeci normální, že lidé lžou a že si neříkají vše. Jestli je toto považováno za standard, pak jsem hluboce zhnusena světem, ve kterém žiju. Pomalu, ale jistě dospívám k názoru, že takhle to vážně je. Vždyť už tolikrát jsme se dostala do problémů jen proto, že nedržím jazyk za zuby v momentě, kdy to jiným nevyhovuje. Nebo se mi naopak ostatní smějí, když jsem rozhořčena nad tím, že mi někdo lhal či zapíral celou skutečnost.

Jasně, nikdo nemá rád nepříjemnou pravdu. Proto si ji lidé odmítají vyslechnout. A nebudu se tvářit svatouškovsky, rozhodně nemůžu tvrdit, že mně to nevadí, ba naopak, já si všechno dost beru ("cíťa"), ale to neznamená, že si dám prsty do uší, zavřu oči a vše zapřu. Možná jsem jen masochista.

Také mi bylo řečeno, že jsem blázen, naivka a ztrácím sebeúctu, když chci mluvit s někým, kdo mi dost ublížil. Jsem sama proti davu. Říkají mi to skoro všichni. Co tím chci získat? Co očekávám, vždyť jediné, čeho se mi dostane, jsou stále dokola ty samé klišovité omluvy a konejšivé řeči. Ale co když prostě nechci mlčet, zavřít dveře a předstírat, že dotyčný prostě… není? Co se tím vyřeší, zapíráním reality? Budu jen sama živit svou nenávist a ta je extrémně destruktivní. Mohu člověka vyřadit ze svého vesmíru, ale tím nezruším jeho existenci - a když mi jednou zase bude připomenuta, bude to tvrdý dopad.

Takže jakkoliv se to může zdát pošetilé, radši si vyříkám všechno z očí do očí, i když vím, ž to nebude příjemné - nikdy nebylo.

Asi jsem jenom šílenec, který se ještě nepoučil, i když už dostal přes pysk. Jak jinak vysvětlit, že to vidím odlišně než 99% populace?

Jediné, co vážně potřebuju, je někdo, kdo ke mně bude vždy naprosto upřímný. Žádám toho hodně?

Je suis ici...

18. července 2013 v 18:40 | Werika
... opět.

A zase brouzdám blogerskými vodami, houpu se na vlnách vět a vytahuju plachtu, abych se vydala na další plavbu.

V psaní jsem nikdy nebyla běžec na dlouhé tratě. Souvislé bloky textu mi dělají potíže. Vždycky příliš uvažuju nad tím, co chci říct. Ne - znám jádro sdělení, ale těžko se mi obaluje do slov. Moje myšlenky jsou roztříštěné, rozlétají se do všech stran. Mám problém se soustředit, udržet pozornost na jednom bodě. A má slovní zásoba mi - jako už tolikrát - připadá příliš chabá, nedostačující pro to, co chci říct.

Měla bych psát. Prý to rozvíjí inteligenci či cosi. Měla bych a chci, ale co? Mám svěřit papíru - ať už tomu skutečnému nebo jen virtuálnímu - vše, co mi bouří v hlavě? Otevřít stavidla své mysli? Bojím se, že vyzním tak pateticky, melodramaticky...

Poslední dobou mi přijde, že jsem neustále unavená. Taky bez chuti cokoliv dělat. Jsou prázdniny, kurde. Měla bych z nich vytěžit maximum, popadnout je za pačesy a vysát morek z jejich kostí. Řekne se to snáze než udělá. Jako vždy.

Od posledně, co jsem si urovnávala myšlenky v "deníčku", uplynulo dost času. Tehdy to byly zápisky nepodmíněné lásky. Čisté a... čistě naivní, jak jsem taky zjistila. Tvrdý dopad, no. Loni v květnu jsem se ze své zoufale platonické lásky vypisovala. Proč tomu tak nebylo i tentokrát, když se jednalo o daleko větší fiasko, neb nešlo jen o slepé zbožňování zdálky? Těžko říct. Opakovala jsem ten příběh už tolikrát, že mi už připadá, jako bych vyprávěla děj nějakého béčkového románu. Vlastně se to dá shrnout pár slovy. Podvod, lži, ztráta. Dvou důležitých osob, z nichž jedna mi vzala tu druhou. Zrada jak z filmového plátna, a přesto mi chybí. O bože, to zní tak přehnaně dramaticky. Říkala jsem, že to tak dopadne. Když ono se to snad ani jinak podat nedá. Jak se dá bez emocí analyzovat něco, co je na nich výlučně založeno? Nejsem koneckonců robot...

Položila jsem si otázku: Jsem teď šťastná? A naprosto upřímná odpověď zní: jsem si naprosto jistá, že si jistá nejsem. Vlastně asi není důvod nebýt a nalezla bych kolem sebe spoustu podnětů ke štěstí, jenže je nějak řádně nedokážu zpracovat a zužitkovat.

Ale budu se snažit. Ponořím se do svých vášní. Budu opět oceňovat tu drobné krásy života, ty malé detaily. Ve skříni mi visí motivační plakát. Usmívej se více. Měj se ráda. Každý týden udělej něco odvážného. Pracuj na sobě. Přestaň se porovnávat. A já se dívám na svět lépe. Vážně jo.

---

Bůhví, jak dlouho tady opět vydržím. Chvíli jsem tu a chvíli zas ne. Vynořuji se a zase mizím. Párkrát už jsem se chtěla rozplynout nadobro, ale po pěti letech - pěti! jak to letí! - tady pořád oxiduju, takže existuje slušná šance, že všem
pisálským dnům ještě zdaleka není konec.

Postřehy

7. března 2013 v 21:19 | Werika

Chodím, sedím, dívám se, poslouchám, mluvím, mlčím... vše okolo si zapistuji do mentálního sešitu.

  • Včera při ranní rutinní cestě do školy nastoupila do tramvaje jistá žena. Polovinu jejího obličeje byla zdeformována takovým způsobem, že jsem si vzpomněla na Sloního muže. Druhá půlka však prozrazovala, že se jinak jedná o krásnou paní. Tvářila se dosti nešťastně. Bylo mi z toho smutno. Doufám, že ji někdo miluje. Uvědomila jsem si, jak vděčná jsem za své zdraví.

  • Pár slunečních paprsků a stoupající rtuť teploměru dokáže pořádně nakopnout náladu. Dnes ale obloha hrozila deštěm, a přesto se cítím ještě radostněji než při tom nádherném počasí. Včera jsem jej totiž prožívala sama, zatímco dnes jsem den sdílela ještě s někým. Pouhá přítomnost jediné osoby prozáří den víc než nejjasnější světlo.

  • Pozitivní myšlenky skutečně fungují jako vábnička na dobré události. Až tak dobré, že můžu po dlouhé době brečet smíchy. A co se úsměvu týče, je vysoce podceňován. Kdo rozdává pozvednutí koutků neznámým na ulici? Včera jsem to nesměle zkusila. Jaké překvapení, když se mi dostalo stejné, podobně ostýchavé odezvy. Byl to moc příjemný pocit. Někdy se taky odvažte.

  • Zamilovanost? Slepé zbožňování dotečného a naprostá ignorace jeho nedostatků, téměř posvátná úcta?
    Mít někoho rád? Vědět a znát jej se vším všudy, se všemi chybami a přesto cítit náklonnost?
    Možná jsem přišla na ten rozdíl?

Cítím se spokojená.

Bylo, nebylo

15. února 2013 v 17:43 | Veronika - Werika
Hello there.

Tenhle kousek internetu už se tady nachází vícemémě pro archivní účely, což je dosti vidět. Zrovna včera jsme s kamarádkou probíraly své staré blogy. A ten můj už opravdu starý je. Čtyři a půl roku od doby, co se jedenáctiletá W. rozhodla, že taky bude in a založí si blogísek. Čtyři a půl roku nahromaděných odpadků. Když jsem vzpomínala, co se tady vlastně událo, jaká jsem byla, co jsem provozovala a mé myšlenkové proudy, nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo chodit kanálama. Možná obojí najednou.

To psavé období loni v létě a na podzim se mi celkem líbilo. Připomněla jsem si, kým jsem bývala - nebo spíš, kým jsem se dělala a kým se snažila být. Koho jsem místo toho nalezla. V kolonce "Autor" mám vyplněno Werika - ale kdo to vlastně je? Přezdívka, za kterou jsem se skrývala. Role. Takřka divadelní. Hodně velkých slov. A ano, sama jsem tomu věřila. Žila jsem jako Werika. Stala jsem se tím, koho jsem si v představách vyformovala. Dnes už ale nejsem schopna ztotožnit se s Werikou. Je to prázdné slovo. I když, to vlastně ne, nese s sebou mnoho vzpomínek, ale je to takový kabát, který jsem svlékla.

Jmenuju se Veronika. Jsem Veronika.

Dva, tři roky zpátky mi sem lezl překvapivě a nepochopitelně vysoký počet lidí, i když mi to tehdy samozřejmě přišlo jako příliš nízké číslo. A teď? Tenhle článek píšu proto, že mám konečně chuť se vypsat bez pocitu, že se sem přihrne kopa návštěvníků a budou si listovat mým osobním životem. Někdo může namítnout, že pro soukromé zápisky přece existuje papírový deník. A ano, naprostá pravda. Jeden leží dva metry ode mě, padá na něj v šuplíku prach. Proč ho nevyužít? Ale přiznejme si, každý má v sobě kousek jakéhosi exhibicionisty s chutí se trochu ukázat světu. Ne, že bych se měla právě teď se chlubit mými současnými myšlenkami - jen jsem se dostala do zvláštní nálady. A tak prostě jen píšu, co mi přichází na mysl, uklízím si v mozku a dost možná dělám tečku za tou érou.

Současný design, kterým jsem sem přispěla před asi měsícem, vypovídá o tom, že se občas dostanu do stavu, ve kterém chci pokračovat. A pak nikdy nevím, kam dál. Kresby a fotky? Ale ty jsou přece na deviantARTu. Příběhy? Došla jsem k závěru, že v psaní nejsem běžec na dlouhé tratě. Básně? Snad... jednou za měsíc nastává to delirium a vyplavím pocity perem. Hrát si na filosofa? Má životní filosofie se nyní sestává z dvou hlavních bodů - mysli pozitivně a drž jazyk za zuby. Ano, protože většinu potíží, které mě potkaly, jsem si způsobila tím, že mám neustálou potřebu moralizovat. Teď už jen tiše sedím a říkám si v duchu, jací jsou lidi často kreténi.

Tak tohle byla jen zpráva v lahvi, uvidím, ke komu a zda vůbec dopluje. Rok 2013 zatím obrátil moho věcí hlavou dolů, takže ani nevím, co si o všem mám myslet. A řeším spoustu zmatených pocitů, které mě někdy těší a jindy děsí, ale to asi bude přirozená část mého věku. Je mi "už" šestnáct, představte si to.
Možná se zas ozvu a možná taky ne. Možná si hodím kostkama a uvidím.

A na závěr třeba? Perfektně nedokonalá črta, ale jsou to oni.

Londýnské písničky a čili papričky

4. září 2012 v 17:17 | Werika
Nejdříve bych asi měla vyklopit nějakou přesvědčivou omluvu pro mou měsíční absenci. To je ode mě očekáváno, že jo. Ale jsem tak shnilá, že se mi nechce ani něco originálního vymýšlet, a tak hrdě prohlašuju, že dva týdny jsem byla indisponována či nepřítomna a během zbývajícího času jsem se na to vykvajzla. Ani teď se mi moc nechce vyskytovat se tady, ale nuda mne dohnala k tomu, že tady teď líně buším do klávesnice a pokouším se zformulovat aspoň malou setinu toho, co mi plave v hlavě.
Nejjednodušší bývá začít od začátku, ne? Nuže, v úterý, čtrnáctého dne měsíce srpna, se naše rodina vydává na nesmírně vzrušující a nebezpečnou cestu do džungle. Cihlové, asfaltové a kovové džungle obecně známé jako Londýn. Následující týden a dva dny se dají označit nálepkou "sebevražedná mise" a "pozor na nohy". Podrobnější zprávy vám nyní přináší zpravodajka - autorka přímo z místa, poněvadž si poznamenala veškeré výjimečně všední momenty.

Londýnské postřehy:

  • Připadám si jako mravenec. Hodně, hodně malý mravenec.
  • Poměr čistokrevných Britů ku všem ostatním národnostem je maximálně 1:1. (A to turisty nepočítám.)
  • Fascinuje mne absolutní ignorace semaforů chodci. Červená, či zelená, davy barvoslepě proudí. (Jen my čekáme jako oslíci na příslušný signál.)
  • Mladí Britové jsou v velké části... aw! (no herdek, klidněte se, hormony...)
  • Přízvuk! Britský přízvuk... není lepšího!
  • Místním obyvatelům již zřejmě dávno odumřely chuťové buňky, jinak by nemohli pozřít ten neidentifikovatelný bílý blivajz v krustě a připálené kousky brambor plovoucí v oleji, zde známé jako "fish and chips".
  • Covent Gargen mi naprosto učarovala. Černá dáma s operním hlasem, komik žonglující s noži na jednokolce, pouliční Houdini, malíři na trhu, vůně všech kontinentů...
  • Paměť fotoaparátu - 123 fotek - jen tak tak vystačí na jeden den.
  • Věci, co tu uvidíte tolikrát, až máte pocit, že se vám rozdvojil zrak: taxíky; double-deckery; kola; telefonní budky; obleky a kravaty; Starbucks; běžci; britské vlajky.
  • Můžete být černoch s dredy trčícími dopředu jako roh jednorožce, lesbický pár jdoucí ruku v ruce, či muslimský dělník s turbanem, nikdo na vás nebude nepřátelsky zírat nebo dokonce pokřikovat - viva la tolerance!
  • Příjemně mě zaskočila ochotnost a vstřícnost zdejších! (To jen Češi jsou proti celému světu...)
  • Nikdy, nikdy, nikdy nezkoušejte čínské jídlo, co neznáte a nevíte ani, jak vypadá. Nikdy. (Mamka onu věc výstižně nazvala "potvorový vývar")
  • Obeznámeni s typickým britským počasím jsme vyrazili vybaveni deštníky, riflemi a uzavřenými botami. Místo toho nás uvítalo třicet stupňů a my se škvaříme.
  • Po mém příjezdu domů se bude konat pohřeb mých nohou. (Už teď, čtvrtý den, mám pocit, že co nevidět odpadnou od zbytku torsa.)
  • Všude ty jejich CCTV kamery, co vás sledují skoro až na WC. Potřebě důkladně do nich vypláznout jazyk nebylo odoláno.
  • Asi mám nějakou úchylku, při které musím na všechno sahat a vše vyzkoušet. Aka Science Museum.
  • I v Londýně žijí poetické múzy.
  • Upřímně se těším na domácí koupelnu, kde mě nikdo neuslyší si zpívat.
  • Ono je sice hezké, že v Harrods vám prodají hodinky za 14 milionů a lustr za dva a půl, ale vlastně mi to přijde něčím smutné...
  • Jedno britské muzeum > 10 českých.

No, to by snad bylo, co se Londýna týče. Za nějakou dobu (čtěte: až se mi bude chtít) přihodím i fotky, to ale až se proberu těmi čtyřmi sty obrázků.

Už ze Spojeného království jsem se vracela s mírnou bolestí v krku. Ejhle, jaké to pak překvapení, když mi následující den postupně teplota vyskákala až na třicet osm a půl stupně a troubením jsem konkurovala jelenům v říji! Navíc jsme ustavičně nedoslýchala na jedno či druhé ucho, což je něco, co mě vytáčí do výšin vesmírných. Netušila jsem ale, že se mi zalehlé ucho za pár dní ještě bude hodit. Neboť už v pondělí 27. přichází ta epická událost...

Ano, ano, ano! Červené pálivé čili papričky, aneb famózní Red Hot Chili Peppers v akci! Přejeli jsme republiku, já i s teplotou, neboť jsem prohlásila, že se tam dostanu, i kdyby se jednalo o poslední čin v mém životě. A tak jsme se po čtyřech hodinách, dopravní zácpě a zmatené navigaci jsme se konečně dostali na místo. Vůli mé úžasné kinetóze jsem vysazena na schodech. Před stadionem už bžilion lidí a zevnitř slyším první tóny od první předskokanů, mých milovaných Charlie Straight. Než je nalezeno parkovací místo a dostaneme se dovnitř, už jen taktak stíhám posledních pár not z poslední skladby... Nastává půlhodinové ticho, při němž odposlouchávám konverzaci tvou kluků mého věku sedících nad námi. Metallica, Nightwish, RHCP, Queen... nechcete si mě vzít?
Po třiceti minutách klidu následuje šedesát minut pekla, které nám zajištuje "elektrorocková" kapela AAAK. Většinu času trávím já i mnozí okolo s prsty zaraženými hluboko, hluboko v uších. Když už se zdá, že konečně skončili s děmi dvěma sty decibely basů a řevu, taťka pronikavě pískne, což je zřejmě mylně vyloženo jako prosba o přídavek a začíná další zemětřas...
Díkybohu nic netrvá věčně, a tak jsem nakonec osvobozena z pekla a vydávám se do červeného nebe. Red Hoti začínají včas a rozjíždí to s Monarchy of Roses. Něco málo vidím jen díky monitorům, neboť trčíme na úplně opačné straně stadionu. Chudák Josh hraje s nohou v sádře. Flea skáče jako ta pověstná blecha v jeho přezdívce, utrousí deset "fuck" v jedné větě, Chad bije jako o život a Anthony se prostě prozpívává k epičnosti.
Dani California, Otherside, Californication, Under the Bridge, By the Way, Give it Away, Higher Ground, They're Red Hot, Adventures of Raindance Maggie, Factory of Faith, Can't Stop, Ethiopia, Look Around. Co si pamatuju. možná toho ještě bylo více. Každopádně jsem i s hlasivkami na odstřel zpívala z plna hrdla (dosti falešně, jako vždy). Největší pařba byla jednoznačně By the Way. A nakonec jsem si i trochu zatančila - vidět mě někdo známý...
Bohužel někdo vzal rušení nočního klidu smrtelně vážně a v deset už nás proudící davy vynesly ven. Opadla jsem někdy o půl třetí ráno. Na druhý den nejsem schopna mluvit, ale slovy se stejně nedá popsat ta úžasná extáze! Abych citovala San, ONI JSOU SKUTEČNÍ! ONI EXISTUJÍ! :D

A teď ta nejméně příjemná část. V pondělí jsem samozřejmě byla brutálně vytáhnuta z mého milovaného lože a dotlačena až do auditoria, kde se každoročně koná to utrpení maskované jako začátek školního roku. Vklopýtám (doslova, ty boty jsou nalakované zlo) do sálu, ihned nalézám své spřízněné duše a už to jede. Vlastně komentujeme vše i během dlouhé a únavné řeči ředitele, jeden by z ní usnul i vestoje. Nakonec jsme namačkáni dopředu a musí nás hned vyfotit, jako by to nestačilo jednou ročně v červnu. Jestli někomu praskl objektiv, je to jen jejich vina!
Třída zeje prázdnotou. Sedm lidí pryč a dva noví, takže rekapitulace mínus pět. Jedna kamarádka si to namířila do Londýna (navěky), druhá do Polska a třetí o třídu výš. Volejme sláva nazdar, protože lepší už to nebude!
Tak, a mám zas na měsíc vystaráno.
Ale kuš, čeká tu asi deset kreseb rozličných a jeden kus psychopoezie. Tož jestli se mi bude chtít.

jen tak ze srandy

3. července 2012 v 15:07 | Werika
idgaf---

Mwhahahah.

Protože jsem náhle dostala neodolatelnout chuť prohlídnout si tohle zákoutí internetu. Kdyže jsem to naposledy psala? V listopadu? Fíha, už před více než půl rokem, tak to je vtipné. Hezky to tu hnije, jen co je pravda.

Už tady nemám moc co říct, víte. Přešla mě ta doba, kdy bych byla v extázi ze sta návštěvníků denně, cítila potřebu podělit se o každou čárku, kterou jsem nakreslila a každé vyplivnuté slovo. Protože, přiznejme si to, blogování je z velké části jen prachsprosté attention whoring. V každém z nás je ta maličká potvora, co slastně vrní, když jí dodáte pozornost. Není na tom nic špatného, dokud ji neživíte přespříliš. To se pak může vymknout kontrole.

A jo, občas mám to nutkání něco napsat. Ale zeptejme se, kdo má skutečný a vážný zájem o to, číst si v myšlenkových pochodech jedné typické náctileté? Pořád to samé: on, přátelé, on, depkaření, on, sebelítost, on, občasné příhody, on. Kolotoč. Jednou je to možná sranda, snad i podruhé, ale stokrát? Prosím vás.
Takže když opravdu potřebuju něco vyplodit, hodím to na ten blog, který znají asi dva lidé, z nichž žádný nekomentuje, a je mi fajn. A i to udělám jednou za uherský rok.

Víte, že letos v červnu už to byly čtyři roky, co jsem si založila tuhle stránku s nejpitomějším jménem pod sluncem? Je docela srandovní prohlížet si staré články. Ta naivita a dětskost, která z nich čiší. Vím, že momentálně na tom nejsem o moc líp a za pár let se budu smát přesně nad tím, co právě teď vyťukávám do klávesnice. Ale to až za nějakou dobu.
V tenhle okamžik chci jen obejmout. Pevně. Ale to už je trochu off topic.

Možná se sem zanedlouho zase kouknu a uvidíme.

Užívejte si, když můžete.

Jen trochu mimo sebe

19. listopadu 2011 v 20:10 | Werika
Tak vidíte, jsem opět zde. Neřekla bych zrovna sršící energií a plná nápadů, ale budiž, aspoň má existence přetrvává a to se taky počítá, což?
Zvláštní to místo, tenhle svět. Chvilku vřelý a přívětivý, a během hodiny ztvrdne na kámen, mrazivý a nepřátelský. Občas si v něm připadám jako vetřelec. Víte, někde by se měly prodávat vesmíry na míru. Přesně na míru, kde vás nikdo neodsuzuje, nikomu vaše návyky nepřipadají divné, tam, kde žijí vám podobní jedinci. Asi by to tomuhle místu ubralo na pestrosti...
Jestli mě momentálně nechápete, žádnou paniku. Taky si nerozumím, ale to už je vedlejší. (;
Víte, že už je mi patnáct? Vlastně už dva měsíce. Jenom zatím jaksi nebyla příležitost to sdělit. Zas stárnu. No jo, ale teď už to bude spešl, s občankou. Jak vzrušující. Ne. Nelíbí se mi ta zakulacená patnáctka v kolonce "stáří". Je to věk, kdy vám všichni říkají, že už musíte být dost zodpovědní, rozumní, nápomocní, samostatní, ale na druhou stranu stejně nic nemůžete. Kdepak, tohle číslo se mi vůbec nepozdává.

Uvažuju, že půjdu dál. Jinam. Už mě to tady unavuje. Sny o stránce, která přetrvá deset let, hu hu. Myslím, že tady už nemám co říct. Nikdy jsem tady nic neříkala. Nic důležitého. Nic, co by vás nezajímalo a zároveň zajímalo mě. Možná proto chci pryč. Teoreticky můžu psát sem, prakticky--- ne. Tohle místo je příliš otevřené. Holt mě jako dvanáctiletou pipinku nenapadlo, že jednou si tu bude chtít jedna přecitlivělá náctiletá holka vylívat srdce, huh?

Everything's not over yet. We'll see... A možná se věci změní. Zatím budu bloudit, bloumat, bláznit, blouznit....

Co se nemůže pokazit, to se pokazi

24. února 2011 v 20:14 | Werika
Mimoto, že jaksi ÚPLNĚ POSTRÁDÁM HORNÍ LIŠTU (takže dneska bez obrázků a spolu) kašlu na nějaké spisovné psaní. Díky, fakticky nemám náladu.
Přesně řečeno nějakou náladu mám. Cítím se hnusně. Bídně. Hluboko pod toho nejnižšího psa, kterej existuje. Vyšťavená, sevřená, úplně kaput. Není to vidět navrchu, ale je mi špatně, špatně, špatně. Jsem vydrancovaná, kteromě jediného pocitu, kterej fakt není pozitivní.
Přísahám při všem, že tohle je ten nejhorší rok, který jsem doteď zažila, a nekecám, protože důkazy mi visej přímo před očima. Všechno blbý se odhrálo v jednom únorovým týdnu, a když jsem myslela, že to už prostě nemůže bejt blbější... Tak je. Život si ze mě prostě dělá dobrý den, velký šoufky. Prostě to je všechno v naší rodině, ne mimo ni. A nikdo si není ničím jistej, pořád se neví,jak se všechno vyvrbí.
Bojím se. Bojím se o ně všechny a vím, že aspoň v jednom případě nemůžu doufat, že nastanou lepší časy. Za celou tu éru ze mě nevypadla ani jedna slza. Pořád čekám, kdy přijde, ale prostě nic, Jako by se moje slzné kanáljky ještě naschvál vysušovaly a nenechaly mě upustit trochu emocí ven. Jasně, jen pojď, ty mocný osude, a bez varování udeř znova! Vůbec nám to totiž nevadí, všichni jsme hrozně šťastný, když se nám bortí půda pod nohama!
Po pár chvílích uklidňování se píšu ještě. Promiňte, je mi jasný, že nechápete, o čem mluvím a vůbec vás to neobohatí, ale potřebovala jsem ventil. Není lehké, když vám všichno před očima najednou udělá -puf- a není to...
Jo, milý M., kdybys ty byl můj hlavní problém jako tehdy, byla bych ještě vděčná.
Aloha, drazí.

another bittersweet day.

7. ledna 2011 v 20:36 | Werika
Je mi tak trochu volné, zda si toto přečtou "nevhodné" osoby. Tak ať. Toto je koneckonců stále svododné místo.

Měla bych si uvědomovat, že se vlastně mám velice dobře. Nechybí mi přítelé, rodina, dobré známky, bezpečí, zájmy. Nechodím, jako každý druhý čtrnáctiletý "teenager", nakupovat s nadšením a nemám kvanta bestofních kámošeQ... nu, a je mi fajn. Avšak do jednoho klasického scénáře zapojena jsem. Je to tak ohromné klišé, až by se mohlo zdát docela trapné o něm psát, když stejný problém řeší tolik osob a na světě existuje milion daleko horších věcí. Ovšem v rámci mne samotné se jedna o problém takřka sloních rozměrů.
Och ano, ten pozoruhodný pocit ukrývající se pod slovíčkem láska. Ve svých čtrnácti jsem ještě neměla kluka, proč to nepřiznat? Je to snad poklesek? Odpovím si sama, ovšem že ne. Ostatně, už i pojem "mít" kluka/holku je mi krajně nesympatický, vlastníme onu osobu snad?
Začněme s jedním obvyklým scénářem, na který narazíte v nejméně padesáti procentech romantických filmu. Ona, nepříliš výrazná dívka, a on, nádherný kluk. Ha, a tady už se zastavíme a něco poupravíme. Nikoli, on neoplývá neuvěřitelnou krásou, ani se nedrží ve středu pozornosti. Pokračujeme neupravenou verzí, kterou zatím není nutno měnit. Holka pana Vyvoleného samozřejmě miluje, jak jinak, ovšem nebylo by to zajímavé, kdyby se nám do toho nevloudil nějaký problém. Pan Vé samozřejmě city nebohé děvenky neopětuje, nýbrž sám touží po jiné slečně, jež je velmi krásná. Ta však opět ne... chápete, jak se věci mají.
Co bude následovat? Samozřejmě že když už situace vyapdá naprosto beznadějně, pan Vyvolený rozpozná své něžné city vůči první dívce a psaní toho, co nastané potom, si raději odpustím, jelikož už se mi ze všeho toho cukrkandlu zvedá žaludek a ironie už bych taky mohla nechat.
Stop! Pozastavte film, přišla nová verze scénáře! Ponecháme snímek ve stavu před happyendem a tato situace potravá až do skonání světa! A všichni budou spokojení!
Fuj. Poslední dobou se má řeč hemží samým sarkasmem a ironií. Měla bych toho nechat, ale nějak se mi nechce, nebo nemůžu. Tak. A teď si přeneseme takový film do reality. Líbí se vám, když se scénář bude týkat vás? Jistě ano první odpověď, která mne napadla. neříkala jsem to?. Ne, ovšem že ne. Sice říkám, jak nesnáším šťastné, sladké konce ve filmech, ale kdo by tak chtěl skončit doopravdy?
No, tak jsme se tedy konečně dobrali (přesně řečeno jsem se dobrala) k tomu, jak je to se mnou a M. Ale ano, řeknete si, je to je hloupá holčičí zamilovanost, za chvilku to přejde. Pozoruhodné je, že já si to samé říkám už rok a půl a za tu dobu ze nezměnilo ani ň.
Stále ten stejný pocit, jako byste měli v břiše zabodnutý háček a za ten někdo zatáhne pokaždé, když M. uvidím. Pořád naivní sny, ve které ani nevěřím. Zoufalé pohledy, které mi HROZNĚ MOC POMŮŽOU, víte? Ano, to všechno jsou ty typické žblebty čtrnáctileté zabouchnuté holky. Všechno to zní tak otřepaně a nezajímavě, když si to po sobě přečtu. Chtěla bych popsat listy a listy prázdného papíru, kdyby bylo třeba. Vynalézt nová slova. Složit píseň a celý den ji zpívat (což by bylo prostě úžasné, s mým hudebním hluchem).
A víte, co je na tom nejvtipnější? Že to všechno by stejně nepomohlo.
Bez ohledu na to, jak krásný den prožiji, pořád v něm bude stopa hořkosti.

beaten

Jak se žije bez blogu

21. listopadu 2010 v 13:39 | Werika

Baf!


Překvápko přišlo, mhehe.
Ne, nesežral mě medvěd, neuletěla jsem do vesmíru ani se nerozpustila v dešti. Stále jsem naživu a to až příliš. :)
Odpověď na otázku v nadpise je až směšně jednoduchá: dobře. Kdo blog vlastní, měl by si to zkusit. Pravda je taková, že první dny neaktivity jsem na publikování neměla ani pomyšlení a to díky hromadě - ne, hoře - práce a stresu, která se na mne náhle navalila, i když jsem bláhově - a torchu posedle - každý den kontrolovala blog, zda mi někdo nenapsal komentář. Pak můžu s klidem a potěšením říct, že můj poslední se nakonec posledním nestal a jsem za to moc ráda.
No a v posledních dvou týdnech jsem jednoduše neměla potřebu.
Smazala jsem zkratky odkazující na administraci. Po nějaké době jsem si s překvapením uvědomila, že když nemám Blog.cz stále na očích, nemám potřebu stále jej navštěvovat. Upřímně řečeno - je to uvolňující. Zpětně si uvědomuji, že čím déle jsem na blogu pobývala, tím větší vinu jsem cítila, když jsem nic nenapsala a čím dál častěji jsem kontrolovala nové komentáře. Zapomněla jsem na to, že blog není povinnost. Myslela jsem jen na to, co řeknou ostatní a ne, jestli mám chuť já. Smyslem této stránky mělo být to, že zde publikuji v první řadě proto, že chci a to se mi vytratilo z mysli.
Už mi nevadí, že nemám stovky fanoušků hltajících každé mé slovo. Necítím povinnost zveřejňovat zde všechno. Přeci jen je skutečný svět daleko důležitější než tento koutek (: Byť je také významný. Neznamená to, že jsem na blog zanevřela. To rozhodně ne. Jen jsem... zase o torchu povyrostla :)
A jelikož se toho za dobu mé nepřítomnosti událo spoustu a momentálně mám chuť psát, vypadá to, že dnes bude werikyblogisek (ach, jak iritující) zahlcen články ^^

Ze zapomenutého bytečku někde na severovýchodě Česka zdraví Werika ^^

After the sunset - po západu slunce

Vstávám z mrtvých a vracím se do stavu těsně před smrtí

25. srpna 2010 v 17:59 | Werika
A prostě tak.
Dneska je to přesně dva týdny od posledního článku, hehe. Nikoliv však proto, že by se mi nechtělo, nýbrž kvůli tomu, že jsem jednoduše nemohla. Pobývala jsem v Chorvatsku, první dva dny ve městě Split, odkud jsme si udělali výlety do Trogiru a Primoštenu (malebné vesničky - či městěčka? -, ale téměř stejné ^^ a poté jsme se přesunuli do Podgory, kde jsme strávili zbytek dovolené. Odtamtud jsme ještě vyrazili do Stonu, nad kterým se tyčí městské hradby připomínající Velkou čínskou zeď. Ale však uvidíte sami na fotkách :)
A jak jsem si pobyt užila? No, řekněme, že nebylo zrovna horko, ale jinak nic nenamítám, chorvatská krajina je vyloženě fotogenická :)

Co jsem zjistila o (v) Chorvatsku:
  1. Mají tady vskutku překrásnou krajinu, ale...
  2. ... zoufale úzké a přeplněné pláže.
  3. Zdejší pečivo se po jednom dni svou tvrdostí téměř vyrovnává kameni.
  4. Komaři jsou tady asi hodně hladoví. Deset štípanců na nohou, tři na zádech a jeden na ruce, to jsem už hodně dlouho nezažila.
  5. Místní lidé jsou docela (dost) milí (:
  6. Avšak to neomlouvá jejich příšerný hudební vkus. Můj iPod dostal hodně zbrat, prtože během celé jízdy Chorvatskem jsem si skoro neodvažovala sundat sluchátka, aby na mě nevybafla ta jejich asi (co to vůbec bylo?) dechovka. Jestli jsem někdy řekla něco špatného o Lady Gaga a Miley Cyrus, odvolávám to. Tamto je mnohem, mnohem horší.
  7. Pokud toužíte po společnosti spoluobčanů, doporučuju. Mamka nazvala Podgoru československou vesnicí a měla pravdu.
  8. Chorvatský minislovníček: dobrodošli (vítejte), sladoled (zmrzlina), hvala (děkuji), hrenovke (párky), ulaz/izlaz (vchod/východ), krumpir (brambory), kaštel (hrad), frizer (kadeřník), pića (pití, nápoje). Když jsem poprvé slyšela poslední jmenované slovo, vyděsila jsem se, jelikož se vyslovuje s č. Pak mi ale rodiče vysvětlili, že tady není ani zdaleka tak vulgární jako u nás ^^
  9. Co se teploty moře týče... Dvaadvacet stupňů pro mě není dost. Br ._.
  10. Když chcete v restauraci kalamáry (calamari), počítejte s tím, že vám přinesou olihně. A nepíchejte vidličkou do sponí části. Vystříkne to. A nepůjde to dolů.
  11. Zelená míle je dokonalý film. Asi o něm napíšu recenzi. Tome Hanksi, milujeme tě! ^^
  12. Můj fotografický (anti)talent se dočkal ráje - kolik že jsem to vycvakla fotek? Sto? Ale nebojte, vybrala jsem z nich "jen" osmdesát osm ^^
  13. A tohle je seznam o třinácti položkách, jako v Emily the Strange, mwhahaha! >:D
Co se těch fotek týče, dnes mám pro vás jen malou ochutnávku - a to fotku západu slunce a chlupatého čmeldu. Snad se vám budou líbit (:

Západ slunce

Barvy ani ostrost nejsou upravovány ^^

Čmelák
Atady máte toho čmeldu. Bylo dost těžké ho zachytit, protože vždycky vlezl do květu, tam chvilku sosal a pak zase frnk! a už byl pryč. Vidíte, jak je umazaný od pylu? :)

...aneb Velké Losiny

31. července 2010 v 20:16 | Werika
Jak jsem zvedla svůj přesezený zadek ze židle a jela na výlet...
V neděli (25.7.) se konal rodinný výlet do Velkých Losin - pokud vím, je to v Jeseníkách (na zeměpis jsem tupá ^^). Kromě zbytečností jako kapesníky a brýle jsem si přibalila do tašky taky veledůležitý blok s propiskou (ovšem neuvědomila jsem si, že svítí, když píšu, takže se na mě lidé při exkurzi asi dívali dost divně... a možná taky proto, že jsem byla jediná, kdo si něco psal :D) a foťák. Ten to taktak vydržel, a když jsem jej včera zapojila do počítače a hodlala nahrávat fotky, vybil se úplně a chcípl. Takže to tu máte dneska. Čekejte kopu žvástů a pár "povedených" fotek :D (kdo má zájem pouze o druhou část, nechť si klikne na "Celý článek" a neobtěžuje se číst první část ;))

• 1040 - Opouštíme můj milovaný domov :D Odmítám si vzít bundu, ale jsem k tomu drasticky přinucena. Obloha vypadá, že by nás docela ráda osvěžila deštěm... No, naštěstí jedeme autem ^^
• 1040 - 1240 - Nahoru, dolů, doleva, doprava... zkrátka přes kopce všech druhů. Snaha o zadržení nevolnosti vychází jen zčásti.
• 1240 - Zastávka na oběd v restauraci, jejíž jméno upadlo do hlubin zapomnění. Prohlížíme jídelní lístek. Smažený sýr, smažené tvarůžky, smažené žampiony, smažený květák, smažený pangasius... no vypadá to, že tu máme přesmaženo.
• 1350 - Příjezd, nástup k zámku, mám čas akorát tak vycvaknout dvě tři fotky, aniž bych stihla zkontrolovat jejich kvalitu *omluva, ale jakože to neberete na vědomí ^^* a foťák varovně bliká,že mu dochází baterka. Ve dvě naklušeme dovnitř, kde se nesmí fotit. Tedy smí, ale za 100,-? No potěš kotě. To nezaplatím.
• 1400 - 1500 - Prohlídka zámku a...

mé poznámky:
Zámek byl založen v 16. století Janem mladším ze Žerotína, který taky založil místní lázně a papírnu (o té později). Je postaven ve dvou architektonických stylech - renesanci a baroku.
Zámek Velké Losiny nechvalně proslul čarodějnickými procesy, při kterých bylo zabito přes 300 nevinných lidí. (pro peníze, vetšinou) Vedl je inkvizitor Jindřich František Boblig. 
V roce 1802 zámek získali Lichtenštejnové. Posledním majitelem zámku byl Ludvík Anton, poté se Velké Losiny v roce 1945 staly majetkem státu a o rok později se otevřely brány pro veřejnost a turisty.

Zajímavost: víte, odkud pochází slovo "kredenc" a co znamená? Toto slovo je latinskégho původu - od "kredére" - věřit, důvěřovat. Je tomu tak proto, že renesance byla známá častými pokusy o travičství a proto bylo na hostiteli, aby zajistil bezpečí svých hostů.

Tak to by asi bylo to nejdůležitější. Doufám, že jsem vás neunudila k smrti, ani nespíte či jste neupadli do bezvědomí... ^^ Jedeme totiž dál:

• 1500 - Vyrážíme směr papírna. Cestou diskutujeme o problémech světového měřítka, jako proč ten most má zábradlí pouze na jedné straně a jak vysoký musí být kopec, aby se považoval za horu... (ano, tuhle filozofickou myšlenku jsem vypustila z úst já a rodiče z ní dostali záchvat smíchu :D)
• 1530 - 1630 - prohlídka ruční papírny, poslední fungující v České republice. Založena v 90. letech 16. století Janem mladším ze Žerotína (viz výše). Zajímavým faktem je, že se v ní za rok vyrobí stejné množství papíru, jako v normální papírně za jeden den! :-D Po prohlídce následuje má oblíbená část - toiž nákup suvenýrů ^^ (samozřejmě, že i ten zbytek mě baví... jen si strašně ráda nechávám vzpomínky na různé výlety ^^) V 1700 odjezd domů (naštěstí jinou cestou, při které se můj žaludek a kinetóza dočkaly klidu), 1845 příjezd - dobro došli :D

A nějaké ty fotografie. Bylo zataženo, ale nepršelo - naštěstí :)) Pro plnou velkost - klik pravým tlačítkem a "Zobrazit obrázek". :)

I find it kinda funny, I find it kinda sad...

5. května 2010 v 16:19 | Werika
*v názvu je použit úryvek z písně Mad World*

Přijde mi to takové blbé. Tenhle blog je strašně neosobní. Prostě taková barevná skořápka, míchanice obrázků a do toho "jen tak mimochodem" něco prohlásí nějaká Werika, schovávající se za veselými, prázdnými slovy. Přitom jsem si dávala slib, že si nebudu na nic hrát. Nedodržela jsem. Jen se tady culím od ucha k uchu, dělám to i ve škole, směji se, usmívám, a co z toho? Nic, když přijdu domů, když kliknu na 'Zveřejnit článek', tak to ze mne spadne, ta až směšně přesvědčivá maska veselí, a jsem to já, plná pošlapaných snů a roztříštěného imaginárního světa.
Není to lhaní? Když předstírám jinou náladu a jinou povahu? A pak se topím v té husté, nedobrovolné deresi, zatímco ostatní píší na Facebook, jak si užili víkend, jak "milunkají" svého "miláška" a jak skvěle se mají? Jednou na vás taky dojde...  
Nesmírně bych chtěla psát na tomto blogu osobněji - sice je to trochu paradaox, svěřovat cizím lidem takové zážitky... ale na druhou stranu oni vám nic neudělají a nikomu nic neřeknou, a když ano, nebude to ostatní zajímat... - ale mezi mě a záměr se staví jeden zásadní problém - neumím takhle psát. Vydávám to ze sebe hrozně křečovitě. Ale pokusím se, abych do článků ode dneška dávala něco ze sebe. Kdokoliv by mohl uveřejnit mé kresby a připsat k nim tohle, ale nebyl by o nic míň já, když se přetvařuji...

Poslední dobou se mi tohle stává i ve škole. Opravdu spíše stává, než aby to byl můj úmysl. Prostě to všechno vybublá na povrch a to se pak všichni diví, kdo jsem. Jen ať mě poznají z téhle stránky. Těší mě, tohle jsem já.

Takže to shrnu - ode dneška jsem to já, a žádná loutka, maximálně polámaná.

Klony útočí! aneb Já a moje dvojnice

28. února 2010 v 20:00 | Werika
WIP - pixelart :))

Zapomněla jsem se zmínit, že nejsem originální! Nemám žádné dvojče, ale dvojnici ano :)) A musí mi být tak moc podobná, že když jsem ještě chodila na základku, lidé si mě s ní vytrvale pletli. A musím vám říct, že jsem se někdy opravdu pobavila :-D Dokonce jsme uvažovali nad tím, jestli nemám nějaké utajované dvojče :-D
Proto si se San říkáme trojče - protože mi je hrozně podobná - hlavně povahově - a naše trojče je ona neznámá dívka - Míša :D
K tomuto článku mě inspiroval tento článek od Zmražené Opice. Řekla jsem si, že se s vámi taky podělím o své zážitky :-)
 
 

Reklama