Rádoby poezie

Existence

1. června 2015 v 18:49 | Werika
Ač se jedná o název "básně", řekla bych, že titulek celkem sedí i k samotnému článku. Ano, navzdory všemu stále existuji, i když je občas těžké si toho všimnout. Aktuality? Spousta, a zároveň nic, co by stálo za řeč. Křeč v lýtcích, prsty od barev, vůně kolínské na polštáři.

Dost bylo blábolení.


Existence


Někdy svět plave
jako kostka ledu na hladině
jindy zas
se topí v sobě
když všechny oceány
spolykaly lodní šrouby

Někdy se svět vrtí
jako nemluvně po misce mléka
jindy zas
choulí se stařecky
v křesle plné roztočů
ohlodaný na kost

Někdy svět tiká
jak hodinový strojek na kostele
jindy zas
stojí zticha
jako vyšumělá echa
v jeskyních

Někdy svět září
jako Orion za zimního večera
jindy zas
doutná a dýmá
jako poslední uhlík v kamnech
tma.

A Letter to Myself

25. ledna 2015 v 13:33 | Werika
Po dlouhé době opět přichází nedělní chvilka poezie.

Už je to strašně dávno, co jsem naposledy psala. Tedy, od září jsem vyplodila asi tři pseudoumělecké anglické texty, na které však nejsem nijak zvlášť hrdá. Ostatně mi připadá, že celé mé "kreativní já" se zatáhlo do ulity a už řádnou dobu odmítá vylézt. Mezitím vidím své spolužáky uspívat v hudebním průmyslu, vyhrávat taneční soutěže a tvořit díla hodna Rembrandta. A takto mne včera (dnes) v noci přepadla taková menší krizovka a měla jsem takový menší vnitřní monolog, ze kterého se nakonec vyklubal "dopis mně samotné". Pro neangličtináře bohužel v tomto jazyce.


A Letter to Myself


So, you're asking for your price?
As precious as bag of mice!
Full off dirt, worthy of disdain -
I've never met anyone more deserving pain.

Your hands, they better turn to claws;
for the arm that so eagerly draws
commits such an unforgivable crime -
should I sell it, it would not yield a dime!

Speaking of your beauty, there's hardly a trace,
with joy would I spit into your ugly face!
Your body disgusts me beyond measure,
to punch you in the stomach would be pleasure.

Of your character I can't speak
as it is so very bleak.
Luckily, you indulge in solitude;
alas, when you talk, I wish you were mute!

I wouldn't at least mock your wit
haven't you been so stupid.
Though you appear erudite,
it is only at first sight.

I wish you would stop attempting
all actions that you find tempting.
Give it up before it's late,
to be hopeless is your fate.

Laughing aside, question's raised:
could I utter minor praise?
Reply, though it's sad (but clear),
sounds - there is no way, my dear!

Cizojazyčné odchylky

29. července 2013 v 22:09 | Werika
Pořád se snažím plodit něco na způsob uměleckých textů, ale aby to bylo ještě zajímavější, už mi zřejmě čeština není dost dobrá! Snažim se být hrozně kůl, což?

Ne, já jen degeneruju ze školní výchovy. Přemýšlím anglicky, sním anglicky, dokonce zapomínám česká slova. Což je k vzteknutí.

Tak sorry, že následující útržky nebudou v mém rodném jazyce. A všechmy jsou inspirovány jednou jedinou vzpomínkou. Ach, potměšilý osude, když už mě lámeš vejpůl, aspoň mi při tom dáváš inspiraci pro psaní.


When you smash a heart
with the heavy hammer of words
expect the shatters to
cut you

_______________________

you fell for his
pink lies
and
wall of promises
... and then the truth hit your
glass soul
and you slipped off the edges
bloodstained

______________________

A jedna celá.

"This is the end,"
said no one.
But there are many kinds
of closings.
Shouting and quiet ones.
(whisper!)
Sweet and the bitterest.
(citrus fruit)

"You are my friend,"
we never confessed.
Smiles are what binds
us together.
At least they used to, once.
(cracks and kisses)
Time to pay interest.
(had my joy)

_________________________

Při prohrabávání se pochybnými politými papíry (ta aliterace nebyla záměrná) jsem našla ještě jedno české dílko, o kterém jsem až doteď netušila, že jsem ho kdy napsala. Vůbec jsem nevěděla, jak je staré, ale podle zmínky přímo v "básni" to vypadá na loňské prázdniny. Páni. A tohle tu rok zapadalo prachem. To budou ty noční záchvaty.

Snítka levandule pod polštářem
rozkmitala atmosféru nade mnou.
Molekula vůně a mé rty...
Rendez-vous o půl jedné.

Nože nástěnných hodin
odsekávají kousky milénia.
Inkoust na kalendáři
se rozpíjí v srpnových vteřinách.

Mezi cihlami a vápnem
tancuji s grafitovými tuhami.
Zlatavý waltz a rubínová salsa
dominují papírovým parketám.

Obrazy malované světlem
rozjasňují zašlé okamžiky.
Prázdná trubička z plastu...
Dochází film.

A k tomu třeba jeden cákanec tuší. Moment hudby.

Vědkyně

16. března 2013 v 20:21 | Werika
Ze včerejší noci. Protože když vás natahuje a nemůžete spát, píšou se nejlepší verše.


Vědkyně


křečovitě se držím
lana z binárního kódu a rádiových vln
jediné co brání
systémovému zhroucení

z poplašných zařízení visí
rozervané elektrické dráty
i jiskřící výboje výsměšně pohasly
v prospěch vyšší moci

jsem těleso s nestabilní oběžnou dráhou
a zákon přitažlivosti přestává fungovat
struktura mého vesmíru
se hroutí do černé díry

marně pátrám po známých neznámých
když základy logiky praskají ve švech
a základní operace
ztratily svá pořadí

kyselina v žaludku se vylila
a nyní leptá mé hrdlo
utápím se v protonech
hledajíc opačný náboj

---

a tak na mne mluví prázdno
a objímá mě tma
když mým přítelem a láskou
zůstává jen myšlenka

Tobě

5. října 2012 v 18:49 | Werika
Obávám se, že zde bude trochu přeslazeno, ale snad ne klišovito. Chtěla jsem se k tomu ještě trochu vyjádřit, ale veškerá slova se ze mě už dneka vylila v obří povodni, co skončila suchem, obraz před očima šumí jako televize 50. let a mozek už dávno vypověděl službu.

Tobě

Na přelomu dvou dnů
se mé myšlenky rozletěly
jako divocí ptáci do dalekých končin.

Znají svůj cíl,
ale neznají cestu.
Ty jsi ta finální stanice,
místo, kde chtějí spočinout.
Zatím létají mezi vyprahlými skalami samoty.
Krouží v poryvech srdečního větru.

Ukaž jim směr.
Jen zamávej,
vlastně úsměv stačí.
Ony si tě najdou.

A jestli je chceš odehnat,
pochopím to.
Zkrotím je a ochočím,
aby se již netoulaly,
nebo se unaví a zraní se.
A padnou na ty skály.

Jen jim prosím nelámej křídla…

Tonoucí

2. října 2012 v 18:37 | Werika
Vzhledem k mé předešlé dlouhé absenci listopad - červenec se kolem mne povaluje menší pohoří nezveřejněných počinů. A vzhledem k tomu, že díky našemu úchvatnému rozvrhu čítajícímu 2x9, 1x10, 1x8 a 1x6 hodin nemám prakticky čas cokoliv nového tvořit, můžu být jen ráda, že mám počítač a blok zahlacený nepoužitými kousky poezie.

Opět psáno napůl ve spánku. Kapička inspirace - dozvuky hudby, špetka tlumeného zoufalství. Co se tématu této "básničky" týče, už není zcela aktuální. Snad bych za to měla být vděčná...
Ne, netopím se, už a zatím zas ne, a doufám, že ani vás nepohltí rozvířená voda následujících veršů.

Tonoucí


Úterní ráno.
Na očích mám klapky z půlnoční černě.
V mozku biograf s jediným snímkem.
Stará, ohraná páska.

Sedím jako rybář na břehu
a svými myšlenkami se tě pokouším zaháčit.
Jeden chybný krok
a padám
a opět se topím
ve tvé průzračné
modři.

Zoufale lapám po vzdušných slovech.
Jediné, čeho se dočkávám,
je to známé, medově husté ticho.

Nechci být zachráněna.
Chci utonout
ve vlnách tvých vlasů
a protéct
mezi
tvými
p r s t y.

Roztáhni úsměv
jako svou plachtu
a odvez mě odsud
pryč.

Universum

28. září 2012 v 17:25 | Werika
*klep klep*
Haló?
*ťuk ťuk*

Žijeme stále? Dýchání pravidelné, srdeční tep na normální úrovni? Mozkové vlny aktivní? Vše v pořádku. To jsem se jen zas jednou hodila do všeignor módu...
Hádám, že letos to bude ještě prapodivné. Minulý čtvrtek ve mně něco umrtvil, od pátku lítám v paralelních rovinách, na hraně a včera jsem se tak nějak našla na nádraží uprostřed města. Trochu papričkuju, věřím na norské bohy a točím filmy...

A taky škrábu po papíře. V případě téhle se jedná ještě o londýnské střípky a rýmy. Amatérsky vědecké, astronomicky nepřesné. Přeji příjemný let vesmírem!

Universum


Sluneční vítr zhasl světla v atmosféře.
Dnes večer ale nezavírej dveře,
vždyť dovnitř proudí ozonová vůně
a venku spatříš hvězdy ve vesmírném lůně.

Poruš se mnou fyzikální pravidla.
Otevřeme gravitační stavidla.
Nevěřím, že by ses bál -
leťme do vzduchoprázdna a dál.

Úder tvého chodidla zametá
měsíčním prachem. Za námi Modrá planeta.
Avšak kosmický prostor nemá hráze.
Tak proč se neprojít po Mléčné dráze?

A až se nabažíme bílého pruhu,
vydáme se vstříc znamením zvěrokruhu.
Když se k nám zrak Vodnáře stočí,
přečti mi budoucnost z odlesku očí.

A jestli nechceš mísit mýty s vědou,
nechej se políbiti Andromedou.
Místo vrtošivému zodiaku
padni do náruče mlžnému mraku.

Následně na kometě z prachu a ledu
směřujeme ke galaktickému středu.
Tam, kde černá díra světlo pije,
upředu ti vlákno z temné energie.

Třináct miliard světelných roků.
Plujeme s fotony proti toku
času. Nakonec skončíme na hraně světa.
Nový vesmír je naše nová meta.

Ačkoliv svod neznámého zůstává,
více nám voní domovská soustava.
A až martským skalám dáme duši,
uhoříme spolu na Venuši.

24 hodin

14. července 2012 v 17:59 | Werika
Myslím, že tuhle rubriku přejmenuju na "rádoby poezie". Víc to sedí.

Cokoliv, co se mi v poslední době vylije z pera, se týká stejného či podobného tématu. Zatmění mozku (vím kým), které trvá tři měsíce, zatím. Ale abych pravdu řekla, vůbec mě to nesere. Dává mi to docela dost podnětů k produktivitě.
Jestli je žádoucí, to už může být rozporuplné.

Poezie je pro mě téměř zásadně noční záležitost. Vím, že když nemůžu usnout, většinou uprostřed tmy vstanu, hmátnu po nejbližším kusu papíru a psací potřebě a poslepu napíšu verše, které mi prostě plují z podvědomí přímo do ruky. Často ráno ani nevím, co jsem napsala a luším po sobě ty klikyháky.
Jako předevčírem.

Co více říct? Můj denní režim. Mých čtyřiadvacet hodin.

24 hodin

přes den

tančím mezi asfaltovými trhlinami
sbírám barvy do košíku
houpu se na oběžné dráze
vibruju se zvukovými vlnami
zhasínám světla v hájích

---

v noci

vdechuju hvězdný prach
poslouchám tok času
rozprávím s kapkami deště
dešifruju vzkazy pod postelí
šeptám tajemství do éteru
---
písmena mi malují obrazy pod víčka

Minulost

15. června 2011 v 17:30 | Werika
Včera jsem se už potřetí účastila křtu Almanachu studenstké a žákovské poezie - a to s sebou neslo víc než jednu výhodu. Nejen že jsem zameškala angličtinu a matiku (:D), potkala jsem své kamarádky a hezky si pokecala, ale také mé básně se do Almanachu dostaly a to již potřetí, což pro mne samozřejmě znamená velkou poctu. A aby toho nebylo málo, mám jich tam rovnou pět. Mé kamarádky tam také mají ty své, a dokonmce i má sestřenice, která je momentálně v druhé třídě, si zasloužila čestné místo v této malé knížečce, jež nyní dlí u mě na poličce (:
Z této akce jsem samozřejmě odcházela velmi příjemně naladěna a snad i paní Múzu přiklákalo mé veselí, jelokž ještě ten večer mi z pera spynul další střípek poezie. Už bych mohla přestat mluvit (tedy psát, chápeme) a místo toho vám konečně předložit ten počin, viďte (;

Minulost
Stránky popsané tmou
slabikují dávno zašlé písně
ani havraní zpěv je nepřivolá
Tak zaklapni knihu

Půvabný třpyt skleněného plátna
již dávno zmatněl a ztratil příchuť
promítání je zrušeno
Běžte domů, vstupné nevracíme

Moment

27. března 2011 v 15:06 | Werika
Tak nám ukradli jednu hodinu dne, jako každý rok. Venku už se zase bvalí ta bzučící a štěbetající vlna, suchá hnědá tráva je už místy okořeněna zelenými výhonky a na větvích už docela nesměle vykukují mrňavé pupeny. A abych nezapomněla, vítr mi pokaždé vžene do očí čerstvou dávku pylu na pčíkání, hurá, alergie. No jo, jaro.
A tak dnešní kousíček poezie taky trošku voní tím obdobím. Zkošela jsem něco kapánek jiného, tak jsem zvědavá, jak se ten můj malý experiment vyvrbil. Moment...

Moment

zas jsem si oblíkla
svoji obnošenou osobní galaxii
a skáču do kapek deště
protože sněhový vločky už nemaj na skladě

druhý ráno vykvetla hvězda
objevila se s novou dimenzí světla
a to neznámý stéblo života
opět trochu povyrostlo

k snídani jsem si dala
extrakt ze srdeční chemie
to jsem ještě netušila
že způsobuje citový exploze

třepotavá vůně motýlů
má ještě moc pomačkaný křídla
vždyť jim je půl věčnosti
nikdo nevyměnil

a tak si nějak plavu
tou zelenou pouští
čichám k atomům
a zas čekám na zvuk ticha

Myš Lenka

28. února 2011 v 17:08 | Werika
Výlev až na konci, drazí. Nejprve předkládám básničku. Ano, básničku, po x-té "vážné" poezii se zas jednou vracím k rýmování. Snad i trochu hravějšímu, což u mne není zas tak časté. Nu, od mého prvního (a druhého...) fiaska na Saspi s rýmovanými básněmi jsem se snad trochu zlepšila, už to přece je více než rok. Nějaký ten rytmus, počet slabik a tak. Každý řádek má osm slabik, tak do toho, počítejte!

Mimochodem, myška vedle článku původně byla zamýšlena jako minutová prácička, jen doplňek, ale to jsem prostě já. Jak něco začnu, dolaďuju a vypiplávám, že se to zvrtne v půl hodiny. Ale zase je to taková hezká ilustrace :)

Myš Lenka. MyšLenka. Myšlenka.


Myš Lenka

Vážení, to je k nevíře!
Já vám v hlavě nosím zvíře.
Je to myška neposedná.
Štěstí, že je jenom jedna!

Máš ji taky? Znáš ten pocit.
Sotva mozek ráno procit',
už pobíhá kolem, piští,
z kouta do kouta si sviští.

Že je krotká? Ale jděte!
Jen si klidně dále spěte.
Než stihnete mrknout okem,
zmizí, mrška, za potokem.

Marně hledám, marně bádám.
Kde jen vězí? Pouze hádám.
Nepřiběhne, když se vztekám.
Nadarmo tak slovy sekám…

Přijde sama, stačí sečkat.
Vždyť každý z nás musí přečkat
čas, kdy radost dlí spíš venku,
neb nemáte svou myš Lenku.

...

"Deňýček": Nikdy si nemyslete, že horší už to být nemůže, lidičkové. Vždycky to může být blbější, to vám garantuju.
Válím se mezi bílou (vlastně už ani ne tak bílou) hromadou popčíkaných a zmačkaných šnuptychlů a teploměr se na mě směje s čísly pohybujícími se od sedmatřicítky po takřka třicet osm. To, že zůstávám až do pátku doma, by mi ani v nejmenším nevadilo, zvlášť když máme příští týden jarní prázdniny, ale naše škola jde v pátek na Černou labuť, kterou jsem tak sakra moc chtěla vidět. Ou nou.

Láska v peru

11. února 2011 v 20:00 | Werika
V posledních dvou dnech jsem dostala příležitost vzpomenout si, co znamená velmi dobrá nálada. Ve čtvrtek jsem zažila hodně velkých dávek smíchu a fotila jsem a byla opravdu šťastná. Ne takové to povrchní "hahaha! a dost", ale něco jako moje osobní sluníčko, takové zavrtané až někam doprostřed a vyzařující vlny teplého světla, chápete? Dneska to bylo taky zajímavé. A paní Múza se opět uráčila zjevit prosté smrtelnici! Pokud pamatujete na hořkosladký, tak se mi splnila alespoň malá část. A to - napsala jsem malé vyznání. Poezii.
Není tak abstraktní jako jiné, spíše hodně obrazná, ale asi je poznat, o co kráčí. Docela se mi zamlouvá, což je vzácné - asi to bude mým hluboko skrytým optimistickým uá, které se momentálně prodralo na povrch :) No, už není víc co říct - užívejte si :D

...

Myšlenka plula slunečním stínem
Ten mandlový pohled se utopil
Klesl k rozzářené šedi

Křídle bez per a ústa v ohni
Jak můžeš věřit v počátek
Když nikdo neslyšel inkoustový šepot?

Klesli každý o pár příček níž
Se sladkou hořkostí míjení
S jednostranným zrcadlením

Uzamčena v kruhu s koncem
Pár srdcí v úderu nezměnilo
Ubíhající linii v paralýze

Ona

12. ledna 2011 v 20:23 | Werika
Označila bych tuhle za slabší, ale vystihuje to, co si myslím.

ONA je člověkem, kterého bych chtěla pomlouvat ze všech nejméně. ONA se mi již mnohokrát stala múzou a chtěla bych JÍ to oplatit, jenže co si ONA myslí, to mi zůstává záhadou. Podíváš se JÍ do očí a uvidíš dvě ořechové skořápky, nesmírně tvrdé, téměř nemožné na rozlousknutí, kryjící veškerý křehký obsah uvnitř. Nikdy nevím, čím JÍ udělat radost, co JÍ vadí... ONA je jednou ze záhad tohoto světa.

Ona

Na hraně ledu a ohně
Nekolísala v prázdném okamžiku
Bez opory žila v
mezisvětě

Nezbrojila jedem z úst
Řezala chybějícími slovy
Křičela jen
dovnitř

Po zvukových vlnách
plula neviděna
A když se topila
Nevolala

Přinesla vůni změny
Rozsvítila pár hvězd
A s pesimistickým úsměvem
odtančila

Zatraceno

27. listopadu 2010 v 18:56 | Werika
Myslím, že tomu přestanu říkat básničky. Začíná to být trochu matoucí výraz pro osoby, které očekávají něco jemného.


Původně jsem chtěla napsat něco o mém městě, ale tak trochu se to zvrtlo do jiné podoby. Ale já vážně nemám deprese ani nejsem psychopat toužící po krvi, jen mé výtvory se tu představu snaží všem vnutit...
A o čem to vlastně má být?
Nu. Pojetí nechám na vás. Za sebe řeknu, že v tom zůstalo něco o městě, jen v temnější podobě.

Jak si to tak po sobě čtu, vybavila se mi mi to píseň od Green Day, Jesus of Suburbia a část "City of the Damned". Musela jsem si je pustit.


Půl páté v němé uličce
Dvakrát dvě lampy
Žena s cigaretou na nádraží

Ocelové děti od sazí
Odnáší vítr
Ze severu
Nadšený stereotyp noci
Zabalený do plechových úsměvů
Se neroztříštil

Krok a další zpět
A žijí dál


Ztracená

3. října 2010 v 16:59 | Werika
Jistý útržek, který se v mé mysli zrodil už před jistou dobou - ne tak dlouhou, ale ani včera. Opět toto troufale nazývám poezií, ale jakýkoli jiný výraz bude daleko vhodnější (: K básni se pojí má úvaha o tom, co se stane, když místo života setrváváte ve snech.
Snění je krásné, to jistě, někdy ndaleko nádhernější než nudný, jednotvárný život, ale někdy takto můžete zameškat výjimečné okamžiky. Proto... Nechť se vaše duše toulá daleko do neprobádaných končin a insirace se drží u vás, ale neztraťte se na cestách... Dopad na zem bývá více než tvrdý.


Malovala černobílou duhu
spřádala pavučiny z cukrové vaty
schovávala se mezi skleněnými oblaky
A toužila po změně
Nevěděla
že stačí ochutnat vzduch
a začít žít

spectrum
Jenom rychlý náčtrt.

Stopy melodie

17. července 2010 v 20:24 | Werika

Taky nesnášíte bouřky? U nás se právě jedna odehrává. Opravdu potěšení pro sluch. Blesky mi nevadí, déšť mám ráda, ale ty hromy! To je kravál!

No nic, raději jdu psát tenhle článek, abych se rozptýlila a uklidnila z toho vážně-sakra-blízkého-a-ohlušujícího hromu, který nás poctil návštěvou před chvílí.
No a hlavní téma článku? Už asi tušíte podle rubriky... Máme zde opět něco, co troufale nazývám poezií. Včera v noci jsem nemohla usnout a náhle mi na mysli vyvstala tahle báseň, takže jsem rychle vstala a zapsala si ji na kus papírku, protože ráno už bych si ji nepamatovala. Postel holt dodává inspiraci. :D
Varuji vás, mí rodiče se mě po přečtení ptali, jestli jsen něco nečuchala, takže je asi dost divná :D A to mně přitom přijde taková - v rámci možností - normální ;D Nuže, tady ji máte - přeji co nejhezčí čtení :-D I když... Varuji vás, je to asi trochu těžké na pochopení.

Klavírní šlépěje
v řece minulých slov
rozezněly nenapsanou píseň
a dobrovolně polámaná loutka
se stala neztraceným nálezem

Lhářka objevila pramen
a v prachu šedých chryzantém
jej umlčela
a napila se sucha

Slepé výkřiky

21. června 2010 v 20:46 | Werika
Heya. Mám asi tak milion obrázků, které bych sem ráda dala, ale mám menší problém - nový skener. Jedna kresba se skenuje asi pět minut a já opravdu nemůžu strávit hodinu pouhým skenováním. Navíc je tamten počítač rodičů.
Tudíž se místo mých krásných kresbiček dočkáte něčeho ještě úžasnějšího - "básně". (Deet: Ještě žes na konec dala ty uvozovky, už jsem se začínala bát, že to myslíš vážně... --- Creela: Ty se bojíš? --- D: No jo vlastně.)
Je to zase jedna z mých spontánních, tak ji neberte příliš vážně. Enjoy or don't.

Když schovali svět
a nikdo jej nehledal
přinesli masky
smáli se svým pravdám
neptali se
házeli střepy do kaluže
a když křičela v krvi
zavřeli brány
zlomili vzduch
vejpůl

Bez přetvářky

9. května 2010 v 20:33 | Werika
Pavučinou tvých lží
Budu tancovat
- Hořce medová -
A zpřetrhám vlákna
Vykročím
A pošlapu tvé sny
Tak neroň slzy
A oblékni úsměv
- Protože smutní klauni se dneska nenosí -

Sladké - ne, přeslazené! - cosi...

14. února 2010 v 19:00 | Werika
... co by možná mohlo vzdáleně připomínat básničku.
No jo, když už máme toho Valentýna (já ho zásadně neslavím!), tak má chorá mysl spáchala tuto báseň. Za normálních okolností by nevznikla, ale to víte, opět jsem se přihlásila do další soutěže! U Folmíků, samozřejmě :))

Nemáte-li rádi naivní romantické bláboly, vřele vám doporučuji tuto báseň NEČÍST.

---

Vlasy jako plameny
a smaragdové oči,
tvým úsměvem jsem zmámený,
láska se mnou točí.

Tisíc zvonků ozývá se,
když stojíš v celé své kráse
a tvůj smích rozeznívá svět...
Věc krásnější než nejpěknější květ.

Je čtrnáctý únor - Valentýn přece!
A slova ve mně proudí jako voda v řece.
Chci ti touto básní najevo dát,
že tě mám, Lolo, moc a moc rád!

Podzimní

15. listopadu 2009 v 18:46 | Werika
Obrázek už sice mám hotový, ale dočkáte se ho až zítra. (Tedy... ti, kteří byli na dA a Facebooku, už obrázek viděli ^^") Místo toho tady máte jednu... Báseň? Úvahu? Říkejte si tomu, jak chcete.

Prostě... Podzimní.

 
 

Reklama