Hrát si na filosofa...

Číst, či nečíst?

25. října 2014 v 20:58 | Werika
Příliš mě bolí hlava na to, abych vyplodila nějaký čerstvý článek, na druhou stranu ale nechci, aby to hned po týdnu vypadalo, že jsem všem dala falešné naděje. (Všem? Ehm... sem někdo chodí?)

Takže jsem se trochu prohrabala ve své digitální skládce a v ní nalezla virtuální papír, kterého si celkem cením. Jedná se o slohovou práci z konce minulého školního roku - fejeton na téma zmíněné v nadpise. Neumím být zrovna nejvtipnější, takže zadaný žánr byl pro mě celkem oříšek, ale na druhou stranu se považuju za poměrně náruživou čtenářku, což situaci trochu zlehčilo. No, jak jsem zadání zvládla, můžete posoudit sami...

O šprtství

2. srpna 2013 v 17:19 | Werika

Školní téma v mimoškolní čas.

Určitě to znáte z vlastní zkušenosti. Prakticky v každé třídě se vyskytuje aspoň jedno individuum, jehož žákovská vypadá, jako by někdo usnul na klávese s číslem 1. Každý úkol má vypilovaný stylem àla starořecké sochy, všechny testy ofajfkované a v hodině může nahradit audio encyklopedii... Takový člověk si prakticky kdekoliv okamžitě vynese přízvisko "šprt".

Nevím, kdo je tak nazýván u vás, ale u nás jsem tak byla známa já.

To je nálepka, kterou někdo omylem přetřel sekunďákem a teprve pak nalepil. Snažit se jí zbavit je jak rvát ze sebe kůži. Nikdo mě tak nenazývá nahlas, ale i když už to vlastně nikdo nedává najevo, nesete si to v sobě. Jednou šprtka, navždy šprtka... To cítíte.

Jaký je vlastně původní význam slova šprt? Mám ten pocit, že se má jednat o někoho, kdo tráví každý den hodiny nad učebnicemi a úzkostlivě se bifluje každý prd. A možná to už není zahrnuto v definici, ale taky s tím mám trochu spojeno "hujerování", úpornou snahu zalíbit se učiteli.

Uvažuju, jestli u mně v pokoji někdo měl namontovány miniaturní skryté kamery. Jestli viděl, jak se STRAŠNĚ MOC ŠPRTÁM. Jo, já jsem od přírody talentovaný prokrastinátor, takže při ohlášce testu se uchechtnu a vezmu sešit do ruky večer před písemkou. Někdy až v den D ráno. A někdy taky vůbec ne. Stejně jsem na tom s našimi vyhlášenými projekty. Znáte tu anglickou průpovídku? "If tomorrow isn't the due day, then today isn't the do day." Volně přeloženo, dokud mě netlačí datum odevzdání, nehnu prstem. Pak samozřejmě s naprosto chladnou hlavou zpanikařím.

To, že mi pak vše vychází na jedničky, už je jiná. Nechlubím se často, ale mám skvělou paměť na dvě věci - nepodstatné kraviny a školu. Rozhodně zažívám dny (a není jich zrovna málo), kdy chci náš gympl polít benzínem a škrtnout sirkou. Rozhodně nezbožňuju každý předmět, ale já si těch sedm hodin protrpím s pozorností nastavenou aspoň na 85% a mám klid.

S učiteli vycházím v pohodě. Proč? Protože na ně sladce žvatlám? Ne. Protože se k nim chovám pokud možno zdvořile, ale normálně, neboť to jsou taky lidi (i když to tak někdy nevypadá). Navíc tu platí staré dobré "jak ty na mě, tak já na tebe", tak proč si komplikovat život vzájemným štěkáním po sobě?

Mám barevné nadpisy v sešitech a všemožně "vytuněné" prezentace, super. Fakt to neznačí nějakou snahu o rektální alpinismus, když nám to ani nekontrolují. Jsem "umělecká duše", kurde! Mám ráda barvičky a vzorečky. Nudim se, ošperkuju si zápisek. Papíru není nezbyt!

Jo, zajímá mě spousta věcí a nemám problém si přečíst National Geographic - a klidně i odstavec z učebnice, když na to přijde. Ale nedělám to kvůli tomu, abych pak mohla oslňovat profesory - baví mě to a robím to sobecky čistě pro sebe samou. Nevím, jestli jsem opravdu tak moc ujetá, nebo to prostě je tak těžké akceptovat.

Když něco vím v hodině, často dlouho mlčím, než odpovím. Někdy se neobtěžuju přihlásit vůbec. To jsem se naučila právě kvůli tomu, aby se na mě nedívalo skrz prsty. Udělám ze sebe záměrně ignoranta...

Věřím tomu, že v tomhle určitě nejsem jediná. Proč je ale nutno házet nějaké pózy, proč člověk nemůže být projednou sám sebou bez toho, aby ho hned nějak označili? Určitě se najdou i tací, kteří mají výborný prospěch díky tvrdé denní dřině doma a tedy by na ně seděl popis "šprt". Ale i tak, proč to odsuzovat? Třeba je to naplňuje. Třeba jsou šťastní. Myslím si, že hlavní věcí v životě je pocit štěstí, a to, ať už pramení z propařených nocí či četby kapitoly o kroužkovcích. Proč někomu upírat právo konat a chovat se tak, aby se z něj stal spokojený člověk?

Hluboká instantní láska a podobné kraviny

22. července 2013 v 21:57 | Werika
Tak dneska asi budu za cynika.

Za nějaký měsíc a půl mi bude sedmnáct. Mnozí v mém věku se už mohou pochlubit slušnou galerií "ex" a barvitým intimním životem. Když budu upřímná, Afrodita mě zrovna nepolíbila na čelo, takže si nemůžu odškrtávat v deňýčku, že tento rok už jsem měla sexy barmana Karla, hokejistu Jardu a Frantu ze sousedství, co ho před měsícem zavřeli do chládku. Má dosavadní bilance jest jeden... No, říkejme tomu "vztah", ale mám chuť poplivat obrazovku.

Ne, nehodlám si stěžovat, jak jsem "forevr (m)eloun", spíše bych ráda, jakožto přirozeně zvídavý tvor (někteří toto adjektivum chybně zaměňují za "všetečný"), rozpitvala aférky a city mých vrstevníků. Už nějaký ten čas se řídím heslem "žij a nech žít", což je extrémně profláklé, leč účinné, ale přesto jej překvapivý počet lidí ignoruje. Takže nehodlám ohrnovat svůj drahocenný čichový orgán a hrozit prstíkem na ostatní "tytyty, tohle se nedělá", jen si tady pro sebe zachrochtám/zakuňkám/zabručím/(vložte další zvířecí zvuk). Mám svůj názor, ale nikomu ho cpát nebudu.

Tak abych se konečně vymotala z těch kidů a přiblížila se k mlhavé pointě téhle slohovky. Je mi šumák, kolik partnerů či platonických lásek kdo kolem mě měl. Já jen nesnáším ohánění se silně citově zabarvenými slovy, dokud se nejedná o něco fakt seriózního. Když někoho potkáte a zabouchnete se do něj a začnete okamžitě vyřvávat, že dotyčného milujete, asi udělám čelem vzad. Hlavně u takových těch zoufalých neopětovaných lásek, kde jeden sedí mezi horou šnuptychlů a s americky velkým kýblem zmrzliny a brečí. A hlavně když to trvá delší dobu - řekněme půl roku. (U párů platí opak s délkou časového úseku.)

Jde mi především o slovo "milovat". Jo, já vím, jsou to velké a bouřlivé emoce, ale pro mě je "miluju ho/ji" hodně závažná fráze, kterou nedokážu sypat z rukávu za každé příležitosti. Když s dotyčným ani nechodím, možná se mi líbí, možná jsem zamilovaná až po uši horského trolla, ale nemiluju ho. Něco takového bych si dovolila říct až po delší době závažného vztahu. Protože to jsou pro mě slova s velkou váhou a když/až je vyslovím, chci si být jistá (tady není sice jisté nic, ale co už), že to myslím vážně a že za dva týdny nebudu obřadně pálit společné fotky za svitu krvavé luny nebo něco podobného. Takže když mi někdo řekne, že mě miluje a pár hodin nato mi oznámí, že miluje jinou, se kterou mě zatím maximálně podvedl (aka Weriky "vztah"), odpusťte mi, když vybuchnu v záchvatu hysterického řehotu...
Stejně tak u tragického výše zmíněného případu jednostranné lásky. "Ale já ho MILUJU!" vzlykala, zatímco jí z nosu romanticky kapala nudle... NE, ne, díky.

Posledním typem jsou čerstvé párečky. (Vídeňské, mm!) Je to sladké jak diabetikova zhouba a ohranější než Gangnam style, ale překousnu to. Když v tom lítají oba, asi jim může být srdečně fuk, co si o tom myslí okolí, natož pak jedna asociální blogerka. Pustím si do toho System of a Down a s kolíčkovým úsměvem se odklidím do vzdálenosti několika (desítek/stovek) kilometrů.

Možná jsem v tomhle ohledu jen "konzerva", jak mě s oblibou nazývá taťka. Možná je děsně super nemít žádné zábrany ve vyjadřování svých citů. Přiznám se, že jsem jednou taky zaječela sloveso "milovat" na někoho, a celkem toho lituju, protože bych ta slova mohla stejně dobře spláchnout do záchoda a vyšlo by to nastejno.

Holt jsem emočně labilní. Aspirující vědkyně versus hormonálně nestabilní puberťačka.

Miluju vás, lidičky!

P.S.: Uhm, tohle píšu dost pozdě v noci, cítím se jak po kotli energeťáku (nic takového jsem nepila) a možná mi z toho maličko hrabe. Tak mi odpusťte.

Nejsi krásná? Tak chcípni!

29. dubna 2011 v 20:14 | Werika
K tomuhle mě přiměla jistá středeční událost. O tom, že ti hezcí to měli odjakživa snazší, není nutno polemizovat. Je to zkrátka a dobře fakt. A tím pádem není třeba více se rozepisovat, chci totiž napsat o svém zvláštním momentu.
Jak jsme již zmínila, událo se to tuto středu. Poslední hodina. Zeměpis. Všichni padají na lavice. Za mnou sedí jeden spolužák, který se sebe s chutí a prakticky neustále dělá retardovaného. Občas uvažuju, jestli vážně není...
Už nevím, v jaké to bylo souvislosti, nicméně jsme se nějak pohádali. A drahý A. začal - evidentně jako obranu - polohlasem komentovat můj vzhled. Velká prdel, beďary, bla, bla.
Což o to, klidně přiznám, že do modelingového časopisu bych se nedostala. Ale jsem velmi háklivá, když to někdo využívá proti mně. Mohli byste si říct, že už jsem se s tím mohla smířit, ale to jsem zkrátka já, "citlivka".
Abych se dostala zpátky k tématu, začalo to jako vždy: tísnívý pocit v žaludku, třes rukou. Nemám ráda takové situace. A když se schylovalo skoro k breku, najednou jakoby mi cvakl v hlavě spínač. Blik - a něco jsem pochopila.
Obrátila jsem se čelem ke spolužákovi a pevným hlasem pravila: "Jsem strašně pyšná na to, že nejsem jako ty." Odfrkl si, ale nahlas ničím neoponoval. Ano, A. může být namakaný sportovec, ale já mám své dary v hlavě, ne na těle. A když už o tom mluvíme, on taky není výkvět krásy.
Mám své "hezké" i "hnusné" dny. Ale co teď permanentně nosím na mysli, je, že ať si všichni kolem mě blábolí o vzhledu, já sázím na mozek. Když jsem šla po vyučování domů, napadla mne ještě jedna věta.

Lepší velký zadek než malý mozek.

Ony totiž někdy ty svaly ubírají místo šedé kůře mozkové. A make up taky občas žere neurony.

Proklaté páchnoucí ruličky

15. března 2011 v 20:54 | Werika
Proč jsem si v životě nepotáhla z cigarety a nikdy se to nestane.

V trafice vám pohled padne na bílou krabičku s tajemným nápisem Marlboro. Co se v ní ukrývá, to je nám všem již důvěrně známo z reklam. Na první pohled jen nevinný drobný váleček, viďte? Co by vám přeci taková maličkost mohla způsobit? Maximálně vám nebude chutnat.
Nechutná? Tím líp. Toť nejprostší možnost. Všichni ale víme, že to tak nechodí, že? Po kočičích hlavách se válí oranžové či hnědé nedopalky. V tramvaji vás omráčí puch táhnoucí z osoby, jež si evidentně často a s chutí zakouří. Možná tomuto zlu - nikoli zlozvyku, vysvětlím vám později, proč to takto vnímám - podlehl i někdo z vašich příbuzných, či hůře - nezletilých známých. Koho už dnes zajímá zákon - každý týden, když se navracím domů, potkávám hlouček sotva patnáctiletých, jak labužnicky vyfukují oblaka hustého dusivého dýmu. Že to stojí kupu prachů? Ale prosím vás! Co mi je po tom, já je potřebuji, i kdybych neměl co jiného do úst!
A teď na rovinu - naše třída taky není svatouškovská. Minimálně dvě dívky pravidelně potahují nikotin a další svinstvo obsažené v té hnusné droze. Co na tom, že se to ponejprv snažily ututlat - ten pach nezakryjete ani půl flaškou deodorantu. A když už je nám to tedy známo, ani tvrzení, že už kouřit přestaly, je marné. Jak říkám - všechno je to o tom smradu. Loni to ale bylo horší, rozhodně. Různí zvědavci od nás taky neodolali vábení a hurá zkoušet. Naštěstí ne všichni setrvali.
Cigarety se mi hnusí už odmalička. Kdybyste si přáli znát přesný důvod - je mi křišťálově čisté, že je to tichý zabiják. Vlastně jen legální droga. O nic lepší než nějaký kokain nebo heroin. A na nějaký filtr vám kašlu, stejně vám toho jde do plic tolik, že už to je skoro fuk. Obtěžuje to ostatní - víte, že ve městě denně vdechnete tolik kouře, jako byste sami vykouřili cigaretu? - a vás to ničí. Zvenku i zevnitř. Mé spolužačky se urputně bránily.
"Ale moje mamka taky kouří a nemá žluté zuby a špatnou pleť!!!"
Má odpověď? To přijde. A já to vím dobře, jelikož má babička kouří. Má teta taktéž. Druhá babička taky kouřila, ale - díkybohu aspoň za to - nechala toho. A můj dědeček... Taky kouřil.
Ne, neodvykl si. Abych to tak řekla, už si nezakouří. Desátého března letošního roku nás opustil ve věku pouhých šestašedesáti let.
Pokud je to vůbec ještě možné, nenávidím teď cigarety ještě více, neboť to ony mi vzaly dědečka. Rakovina plic, ano. Bylo již příliš pozdě. Pořád se o tom mluví, varování a upozornění vám visí před očima, a stejně je neberete na vědomí. Vidíte, kam to může vést?
A stejně pořád budete kouřit. Možná trochu znervózníte a vaše první myšlenka, která vám propluje mozkem, bude: potřebuju cígo. Je to koneckonců každého člověka vlastní rozhodnutí, ale ničí mne pomyšlení, kdo bude další... Jak by už teď neumíralo dost lidí jinými způsoby.

Cigarety jsou čiré zlo. O víc ani o míň nejde.

Kde je hranice mezi pocity a úmyslným přitahováním pozornosti?

5. října 2010 v 17:59 | Werika
Prosím, přečtěte si tento článek. Především ti, kteří si myslí, že jsem jakási exhibicionistka s neovladatelnou potřebou se zviditelňovat.

she just wants to be interesting
Blog.cz je nesmírně složitě propletená sít všelijakých stránek, z nichž se některé liší jako motýl od žirafy. V takové záplavě se jeden samostatný blog ztratí více než snadno. A když už se vyškrábe o kousek výše, směrem na výsluní, neznamená to, že to začíná být jednodušší.
Jak velkou svobodu projevu máme? Smím napsat vše, co mám na srdci? V podstatě ano, ale čím méně přetvářky, čím více osobitosti a odlišnosti, tím více kritiky. Na to si jeden zvykne, to je normální... Pište si dál, co chcete, jinak se z vás stanou loutky.
Co když ale někdo zveřejňuje takové články, aby na sebe úmyslně upoutal pozornost? Teď nemyslím žádnou Natalii Sadness nebo Lady Vanilku či jak se ty dívky vůbec jmenují, ale takového "typického", "autorského" (to slovo se mi začíná velmi protivit) blogera nebo blogerku. Může být i v Autoráku, tím líp.
Máme dva autory, A a B. Oba jsou "přiměřeně" známí. Bloger A si však usmyslí, že mu jeho sláva nestačí a proto napíše srdceryvný článek o tom, jak je nepochopený, jak krutý je svět, že mu vadí internetové vztahy, že končí, etc., cokoliv. Jeho návštěvníci se seběhnou a ejhle, najednou je utěšován, oplakáván, obletován. Bloger A odpovídá na komentáře, vyplakává se ostatním na virtuálních ramenou, ale potají se usmívá pod vousy a těší jej všechna přízeň.
Bloger B také není zrovna spokojen s návštěvností, ale nějak to přechází. Zrovna však zažívá zmatené, smutné, etc. období a potřebuje se vypsat, buď však neví, jak se vyjádřit, nebo neche všechny věci napsat veřejně, ale sdělit je potřebuje. Zveřejní mlhavou, nesmyslnou změť slov, náznaků a dá ji na svůj blog. Většinou takovýto článek vyvolá stejné reakce jako článek blogera A, ale bloger B je bere jinak.
Problém je v tom, jak poznáte, kdo k sobě přitahuje pozornost a kdo je upřímný? Můžete blogera A obvinit z vynucování pozornosti. Můžete totéž udělat s B. Jak ale poznáte, kdo mluví pravdu, když se oba dva budou bránit?
Proto se vždy raději zamyslím, zda daný člověk skutečně není upřímný, nebo prochází složitými událostmi. Vždy se snažím věřit, že je pravdomluvný, ač být nemusí. Obviňovat totiž každého z přitahování pozornosti je totiž podle mě daleko horší. Podle mě. Vy můžete mít jiný názor.

*zase mluvím o sobě* A nakonec pár sebestředných keců týkajících se tohoto tématu. Smazala jsem své dva články o změně, proměně a kdo ví, co v nich ještě bylo. Teď už to nikdo nezjistí, jelikož spočívají na blogovém pohřebišti. Proč? Právě jako příklad textu výše. Zjistila jsem, že si lidé začínají myslet, že jsem případ blogerky A. Každý nechť si ponechá svůj názor - koneckonců tady vládne demokracie - ale...
Zamrzelo mne to.
Už nějakou tu dobu se snažím psát jen to, co si skutečně myslím. Nenávidím přetvářku. Problém je, že mé články evidentně vyzněly jako snaha být zajímavá. Když se budu hájit, uvěříte mi? A jsme zase u toho.
Netvrdím, že jsem kompletně poctivá a se tam si trochu nepřilepším, to bych lhala. Ale skutečně se snažím psát jen podle svých pocitů, které však občas vyznějí poněkud... jinak, než jsem zamýšlela.
Dostávám se opět k článkům. Asi bych toto nikdy nenapsala a předchozí příspěvky by i nadále ležely tam, kde předtím, ale čirou náhodou jsem se zatoulala na blog M! (proti které mimochodem vůbec nic nemám a vlastně ji vůbec neznám), která psala něco o nové módě, kdy se blogeři - "autorští" - přesunují jinam, končí a, dovolím si citovat, "korunu tomu nasadila Werika, která začala poněkud trapně naznačovat, "tutlat" a mluvit o "velké změně".. připadá mi, že se snaží být důležitá, nebo na sebe přitáhnout pozornost.."
Ještě v tom článku bylo něco o tom, že se nemá psát, ale konat... Já jsem o tom sice psala, ale ne jen to. Už jsem to dávno udělala. A pokud to chcete vědět, dobře. Založila jsem si druhý blog. Osobní. A nechtěla jsem sem psát přímo, nechtěla jsem dávat adresu, protože na můj blog bohužel chodí spolužáci a já nechci, aby našli i ten druhý...

A tak tu sedím a píšu článek, který vyzní jako omluva pro to, co jsem naznačovala předtím a říkám si, jestli má smysl vůbec něco psát, vždyť už jen to, že máte blog, je vlastně sebestředné, že si urvete kousek internetu pro sebe...

Nikdy nezůstaneš nahoře

30. září 2010 v 17:59 | Werika

"Někdy se mi zdá, že život je jako skluzavka - vyšplháte se nahoru, jen proto, abyste zase sjeli dolů..."


Aneb popadla mne "moje" nálada.
A tak si citátuju.
Snaha je někdy úplně zbytečná.
Když si na vás ostatní nevzpomenou, například.
Když já vzpomínám, ale proč?
Lidé přicházejí a odcházejí a nezajímají se o to, co bylo, ani o to, co je, chtějí vidět jen budoucnost.
Bez minulosti ale nejsou věci nadcházející...
Není dobré žít ve vzpomínkách, ale občas se musíte otočit a podívat se zpátky.

Anyway, tohle je můj včerejší výtvor s mým citátem, úvahou nebo jakkoliv si tento výtvor přejete nazývat. Enjoy or don't a přeji si slyšet objektivní názory, prosím.
quote

Supertajné armádní záznamy - pohled do zákulisí

14. července 2010 v 20:16 | Werika
(Tento článek je myšlen jako vtip-recese ^^ Pochopte to, já nemám nic proti VÁM, mám něco proti vašmu STYLU PSANÍ a sprostých urážkách.)

Kašlu na to. Je to vážně marný boj :D Co tím myslím? Snaha někoho "změnit". Konkrétně někoho, kdo píše tím stylem, jaký je pOuZhitý tHádYyHł€.
Nezdá se vám, že čeština je krásný jazyk plný možností, na kterém není nutno nic měnit? Já takový pocit mám. A nejsem sama (viz Annie H.). Jenomže na druhé straně stojí armáda, odhodlaná se za každou nepatrnou a i slušnou kritiku bránit nejen zuby nehty, ale také sprostými slovy. A proč? Právě kvůli tomu, že oni zřejmě mají pocit, že jazyk český ještě potřebuje vylepšit.

A vzali to opravdu razantně.





(Ehm... promiň, Aiko, ale jsi taková růžovoučká a to se k článku perfektně hodí ^^)

Velmi mazaným způsobem jsem pronikla do jejich řad a mohla zhlédnout jejich přísně tajný plán. Pořídila jsem si kopii a teď jej představím světu. Dámz a pánové, držte si klobouky i jiné části oděvu, protože toto bude jízda NaHoRu a dOlŮ. :D

1. Pravidla pro vstup
Kritéria:
Věk - nejlépe kolem 12 let, avšak bereme i starší.
Pohlaví - nehraje roli, ale mnohem více našich členů jsou dívky
Koníčky - malování se, růžová barva, focení se apod. + vlastnit blog (povinné!)

2. Kód
Popis:
Kvůli bezpečnosti jsme se rozhodli vynalézt tajnou šifru, která zamezí našim protivníkům číst naše zprávy. NaVrHujEmE pRoTO pSáT tAktO, jE tO sKOrO nEprOlOmItElNý KóD. Pro větší efektivitu je také žádoucí zaměňovat písmena za jiná, například "W" místo "V", "Q" místo "K" apod. Další trik je některá písmena (především samohlásky) psát vícekrát za sEeEbOuUu (←názorná ukázka) či přidávat přebytHečná pHísmena a používatinkat zdrobnělinky. Pokud usilujete o maximální utajení, používejte také spřežky a znaky €, Đ, Ł, ł, $ a další, které můžete dosadit místo normálních písmen. Nyní následuje kvalifikační test.

3. ThEstHícZeQ
ÚkHolL:
ThEeĎ mUsÍtHe prZecZtinQaAt tHentHoOo tH€xtHícZeQ, aBystHeE se mOhŁi stHát cZlen€cZQem aRmÁdQy. vYlUsHtěThEe VzQazHícZeQ a pRzHeEepiShtE hO do kOlonQy nÍzHe. nA tHentHo úQolícZeQ mÁt€ mInUtQu a pŮł.

Vyluštěný text:
_________________________________________________________________________
_________________________________________________________________________
_________________________________________________________________________
_________________________________________________________________________

4. Další kroky (poskytnuty po vyřešení předchozího testu)
Následuje:
Gratulujeme. Úspěšně jste se rekvalifikoval/a pro naši armádu. Nyní vás můžeme zasvětit do našich cílů a také způsobu boje. Za každé příležitosti držte tyto údaje v maximálním utajení!

5. Cíl
Za co bojujeme:
  • Sehnat co nejvíce členů, tj. ukázat ostaním, že nejlepší je být s námi
  • Za propagaci růžovoušQé barvišQy!
  • Za in a cool národ
  • Za inovaci češtiny (mimojiné prOtHo tHaQy píSh€m€ tHááQtO)
  • Za obrázky beze zdrojů a autorských práv
6. Způsob boje
Jak se bránit nepřátelům:
NaShiI uUuhŁavNí n€prZáTeŁé jsOu pRz€devším bŁoGeřIiI, kt€rZhÍí pRoPaGuJí aUtOrSkHá PráVa a ne-cOOl a ne-iN cZestHinQu. (pro rychlejší spád ji nyní s hanbou použijeme též.) Mají moc zastaralé a konzervativní názory a je to vesměs primitivní obyvatelstvo. Musíte počítat s jejich občasnými nájezdy na vase blogísky a jejich snahu o poučování či "napravení".
• Nejdůležitější taktika je držet spolu. Pokud je jeden člen napaden, dá o tom neprodleně vědět ostatním, jemu nejbližším členům armády a ti ihned přijdou na pomoc.
• Klasický a účinný postup při napadnutí je okamžitý protiútok. Velmi žádané je použít slovní urážky a to jak autorského blogera i jeho blogu a přátel. Pamatujte si, že vždy máte pravdu a nenechte se zviklat řečmi a neartikulovanými výkřiky, které tito tvorové budou vydávat.
• Nepolevujte ani na chvíli a samozřejmě nezapomeňte pOuzHívaTh naSh€ pHísMoO. To útočníky zmate a zpomalí jejich reakce, jelikož budou nuceni luštit náš kód. Pokud nepřátelé odpovídají na váš blog, je vhodné odříznout jim přístupovou cestu, tj. zakázat vkládání komentářů.

7. Závěr
Nakonec:
Od této chvíle jste plnohodnotným členem naší armády. Děkujeme vám za ochotu se k nám připojit. gO pInK, gO!

---

A na můj závěr: trvalo mi neskutečně dlouho to sepsat XD

Svět podle prota

20. května 2010 v 17:37 | Werika
Nikdy jsem nenapsala jedinou recenzi. Ani jsem o tom téměř nepřemýšlela. Včera jsem však zhlédla film, v jehož případě stojí za to ji napsat.

K-PAX

Svět podle prota

(K-PAX)

2001, USA/Německo

Žánr:
Drama, psychologický, sci-fi

Režie:
Iain Softley

Hrají:
Kevin Spacey (prot)
Jeff Bridges (Dr. Mark Powell)
Mary McCormack (Rachel Powell)
David Patrick Kelly (Howie)
atd.


Popis:
Do Manhattanské psychiatrické léčebny přivezou pacienta s poněkud zvláštním bludem - věří, že je mimozemšťan (prot, s malým p) z planety K-PAX, na které všichni žijí v míru a harmonii, bez jakýchkoliv nemocí či zločinů, avšak také bez citů a lásky. Prot ani v nejmenším nereaguje na jakékoliv léky, a tak je tento podivuhodný případ svěřen doktorovi Marku Powellovi, který se snaží o protovi zjistit více.
Brzy přichází na to, že pacient, jenž téměř nikdy nesundává své sluneční brýle, oplývá nejen zdánlivě bezednými znalostmi o vesmíru, ale i úchvatnou schopností léčit ostatní obyvatele psychiatrického ústavu. Často také pronáší bolestně pravdivé poznatky o lidské civilizaci, a to vše činí s laskavým humorem, který ho činí více člověkem než mnoho z nás.
Jednoho dne Mark pozve prota nim domů, avšak události naberou nečekaný směr, když se na zahradě přihodí incident se zavlažovačem a prot propadne takřka hysterickému záchvatu. Doktor Powell záhy pochopí, že protova minulost skrývá nesnesitelně bolestné tajemství...

Hloubání nad články

29. dubna 2010 v 17:05 | Werika
Rainy
Takhle nám v Autorském klubu začal očistec - Kladivo na blogery. Nic proti němu nemám a naopak si myslím, že se to velmi dobrý nápad, protože co jsem viděla v prvním "pročesávání", byl z větší části hnus a hrůza. Zvláštní, že se takové blog dostaly do AK nebo se takto zhoršily. Vyřazení anebo důrazné varování jim jen prospěje, i když občas se může zdát příliš přísné. Ano, jsem pro a ještě jednou pro.

Avšak... ne ve všem. Vyskytuje se zde i problém se staršími články, dejme tomu z roku 2008, které jsou vlastně zbytečné a nicneříkající. V článku zastávala autorka názor, že by se takového výtvory měly smazat. 
A víte, co si myslím? Že by se měly nechat. Ne pixelky, ne kopírované kusovky, žádná Wikipedie. Ale články, které v podstatě splňují podmínku "napsáno autorem". I když jsou to jen bezduchá oznámení, pozastavení či jednořádkový "článek". Není to proto, že jsou staré (nostalgie) ani proto, že jsou "autorské" (autorský je poměrně relativní pojem, když napíšu do článku jen "ahoj", taky jsem to napsala já, ne? Jenomže to jaksi nemá potřebnou úroveň...).
Nevím jak vy ostatní, ale moje maličkost se například občas koukne do těch pavučinou opředených archivů, odfoukne z nich prach a diví se, že jsem něco tak hloupoučkého skutečně sepsala já. A poučím ze z nich. Uvědomím si, že takto už psát nechci a zvyšuji úroveň svých článků. Řekla bych to tak, že starší články pomáhají vylepšit ty nové.

Proto bych tyto ponechala svému osudu, aby se z nich mohli blogeři poučit.

Proč (ne)uznávám „SB“

28. října 2009 v 21:54 | Werika
Jistě všichni znáte pojem "SB". Je to zkratka pro "Spřátelené blogy" a toto spřátelování spočívá - stručně řečeno - v tom, že se dva blogy domluví, dají si blogy do oblíbených a pak se vzájemně navštěvují. Ale jak už to bývá, není spřátelování jako spřátelování.

Mnoho blogerů nespřáteluje, protože si myslí, že potom budou svázáni nějakou povinností. Že budou muset psát např. každý den komentář, budou se muset hlásit na tzv. "Kontolu SB" a podobně. Chyba. Tedy - vlastně ne tak docela.

Tyhle nesmyslné povinnosti se vztahují k prvnímu typu spřátelování (to slovo je fuj). Blogeři, kteří ho provozují - většinou holky, ale už jsem narazila i na několik vyjímek - často mají desítky spřátelených blogů. To je však ta nejzanedbatelnější věc. Dále svá SB nazývají SBénQa, eSBéčka apod. a poslední dobou se také často setkávám s novým, "vylepšeným" a "in" výrazem Affs.To už je horší, ale přeci jen se to stále dá překousnout.
Hlavním problémem jsou již výše zmiňované podmínky. • Budeš mi minimálně co dva dny chodit na blog! • Napíšeš nejméně 5 komentářů týdně! • Budeš pro mě hlasovat, když budu potřebovat! A k tomu ještě kontroly SB a obíhání. Na co to je? To už vypadá jako otroctví, ne jako dobrovolné navštěvování blogů! Jsou to snad spřátelené blogy, ne? Klíčové slovo je přátelství! Své reálné přátele snad taky nutíte, aby vás čtyřikrát týdně navštěvovali? Předpokládám, že ne?


A teď o způsobu číslo dvě. Proti tomu nic nemám, sama to takhle dělám a podporuji to. O co jde? O to, že neexistují nesmyslné podmínky. Žádné obíhání. Žádné kontroly. Jedna podmínka by se našla, a to - autorský blog. Ale tomu není zas tak těžké dostát. Jednou máte autorský blog, tak už tak zůstane, tečka :-) (A zase... Existují samozřejmě vyjímky. Ale nemyslím si, že by jich bylo moc.
A co je hlavní? Tito blogaři se spřátelují proto, že se jim blogy navzájem opravdu líbí a nedělají to kvůli návštěvnosti, jak tomu je u mnoha blogerů z kategorie č. 1.

Můj závěr? Spřátelování ano, pokud se provozuje s mírou, nezištně a bez zbytečných serepetiček!

A jaký je váš názor na spřátelování a "SB"? Spřátelujete? Proč ano, proč ne?

Blogové cele(r)brity

16. října 2009 v 19:42 | Werika
Chiquitka. Yasmin. Lovelysims. Lištička.
__________________________________

Říkají vám něco tato jména? Cože? "No samozřejmě, že ano!!!"? Ach... Promiňte mi tu hloupou otázku. Samozřejmě, že je znáte. Znají je všichni.

Myslím, že název "Blogové celebrity" není nadnesený. Tak jako v reálném světě všichni znají Brada Pitta, tak v blogařském světě každý bloger zná tato jména. Možná nechodí na jejich blogy, ale stačí zaslechnout tu přezdívku a:
"Ahá, jó. To už jsem někde slyšel/a. To je ten slavný bloger/ta slavná blogerka, že?"

Nezazlívám jim jejich slávu. Holt, kdo umí, ten umí. A kdo umí, také by se měl proslavit.
Ne vždy to ale platí. Vlastně to takhle v praxi moc často nefunguje.


Pistynka. Katk@. R a i n y. Pal Lathien.
___________________________________

Tak. A teď mi řekněte, jestli znáte tyhle. Možná mi řeknete "Ano". Ale co myslíte, kolik dalších blogerů je také zná? Myslíte, že se o nich někdy někdo zmínil na Srdci? Že mají ultra vysokou návštěvnost?
Ne.

Mají talent. Mají co říct. Mají své pravidelné čtenáře. Mají úplně stejné právo být mezi elitou jako blogeři zmínění výše. Tak v čem je ten problém? Proč prostě nejsou v "top", když si to zaslouží?

Bloumám nad odpovědí. Bádám, pátrám, zkoumám, hledám ze všech sil... Ale stejně to nechápu. Je to tím, že ti druzí blogují déle? Nebo že je propaguje Srdce Blogu? Že mají zajímavější blog (s tím osobně nesouhlasím)? Dokážete mi podat vysvětlení vy, když já to nedokážu?

A protože nechci jen tak dřepět v koutě a nečinně přihlížet, jak se nic neděje, rozhodla jsem se, že se jim nějak pokusím pomoct. A to...

Udělám rozhovor se všemi blogy, o kterých si myslím, že by měly být propagovány.

Pravda, já sama nemám příliš známý blog, tudíž není velká šance, že se tím něco změní. Ale doufat můžu vždy, nemyslíte?

Proč ostatním nedokázat, že na to máte?

Polámaná loutka

21. srpna 2009 v 18:51 | Werika
Za to můžeš ty! Kvůli tobě mě to napadlo!

Určitě nebudu první, když řeknu, že svět je jako divadlo. A ostatní jistě dodají: "A my jsme herci."
Ale my nejsme herci. Jsme loutky. A zároveň i loutkáři. Ale neovládáme svoji loutku. Ty jsi loutka a všichni ostatní jsou loutkáři. Ovlivňují tvé chování. Jistě, jsi originál, nikdo na světě není jako ty... Ale přeci jen. Nikdy se úplně nevyhneš ovlivňování ze strany ostatních. Rodina, kamarádi, celebrity... Ti všichni s tebou manipulují (byť třeba neúmyslně). I když to třeba někdy nepoznáš. Ono "Tahat za provázky" taky z něčeho vychází.

Já osobně se někdy cítím jako polámaná loutka. Ne proto, že bych byla nepotřebná, ne proto, že bych měla polámanou duši či zlomené zrdce. Ne. Cítím se tak, protože jsem jiná. Ostatní si potom myslí, že jsem nepotřebná (nebo divná - viz tento článek). A vyřadí mě. Odsunou mě.

Není to ale tak velká nevýhoda, jak si myslíte. Polámanou loutku nikdo nemůže ovládat. (Popřípadně může, ale myslí si, že to nestojí za to.) To znamená, že mě nikdo neovlivňuje. Už jsem to konečně já, a ne já s příměsí ostatních.
A ještě jedna věc - polámané loutky se většinou háží do skladu. V tom asi žádnou výhodu nevidíte, že? Ale já ano. Do skladu se totiž obyčejné (řekněme spíše funkční) loutky nedostanou. Převeďme si to do reálu - znamená to, že objevím místa, o kterých ostatní nemají ani tušení. (Neberte to doslovně. Myslím spíš imaginární místa, než něco hmatatelného.)

Uznávám, má to i nějaké nevýhody. Například to, že jsem schizofrenní. Cože jsem to řekla?? Schizofrenní?? Né, to né! Jen... mi trochu hrabe xD Ale v tomhle nejsem sama :) Že... Pal a N-ostalgy? xD
Za další nevýhodu by se dalo brát to, že mě ostatní vidí jako tu divnou. Ale o tom už jsem psala tady a vaše komentáře mě přesvědčily, že zas tak divná nejsem. Stačí jen hledat na správných místech (třeba na blogu ^^)

Ale i přes ty nevýhody jsem celkem ráda, že jsem polámaná loutka!

Pod perexem dvě oznámení.

Je opravdu nutné psát každý den?

17. srpna 2009 v 13:24 | Werika
Občas v zoufalé snaze najít nějaký originální blog zabloudím do výpisu nejnovějších článků na blog.cz. Hledám, hledám... A nic nenacházím. Pořád samé kusovky, celebrity... Prostě záplava okopírovaných věcí. O to mi teď ale nejde. Na toto téma napíšu článek jindy. Teď bych se ráda zaměřila na skutečnost, nad kterou mi zůstává rozum stát.

5 věcí, které bych chtěla zlepšit na svém blogu do konce roku 2009

9. srpna 2009 v 18:50 | Werika
EDIT: Trochu jsem upravila bod 5). Nechci, abyste si to totiž špatně vyložili.


Aneb Werika se zcvokla a přihlásila se do soutěže na Srdci Blogu.
Nuže dobrá. Jde se na to.


Chtěla bych změnit hodně věcí, ale většina z nich je nereálná. Zde tedy máte věci, které by se mi snad podařit mohly.

1) Chtěla bych se naučit psát zajímavějším a zábavnějším stylem.
Jak to udělat? S pomocí takových blogerů, jako jsou třeba Zmražená Opice a spol. či Pal Lathien. Jejich články jsou čtivé a zábavné a to je jistě jeden z důvodů, proč se k nim návštěvníci rádi vracejí. Ráda bych se jimi inspirovala (ne je okopírovala!) a naučila se psát zajímavě.

2) Chci více komentovat články mých oblíbených blogů.
Jak to udělat? Na to je těžká odpověď. Nejspíš nesmím být tak líná. Ve většině případů si jen přečtu článek a komentář nenapíšu. Anebo je velmi krátký - něco ve stylu: "Páni, to je super!" Takže to shrnu - nebýt líná.

3) "Nespřátelovat" se s neautorskými blogy.
Jak to udělat? Nesmilovávat se nad neautorskými blogy, které mi píšou o spřátelení. Už jsem několikrát podlehla a nechci, aby se to stalo znovu. Nejde o to, že by neautorské blogy byly špatné nebo něco v tom smyslu, ale nechci, abych se stala tím, čím jsem byla na začátku - kopírovací mašinou. Teď už dbám na vlastní obsah blogu.

4) Už nebudu porovnávat svoji návštěvnost s jinými blogy.
Jak to udělat? Když navštívím jakýkoliv blog, oči mi okamžitě zabloudí k počitadlu. A jako většině lidí, ani mně se moc nelíbí, když ukazuje větší čísla, než to mé. Kvůli tomuhle už jsem několikrát uvažovala o zrušení blogu. Takže - nedívat se tolik na počitadla!

5) Ráda bych získala více stálých návštěvníků.
Jak to udělat? Nejde mi o větší návštěvnost, jsem spokojena s tou stávající. Avšak, byla bych ráda, kdybych měla více stálých návštěvníků. Podle mě je daleko lepší, když k vám každý den chodí třebas jen dvacet, zato stálých návštěvníků, než vás v jednom dni navštíví 100 lidí, kteří se už nikdy nevrátí. Problém je - jak toho docílit? Můj postup je následovný: Když naleznu blog, který mne zaujal, napíšu mu komentář. Ale ne ve stylu: "Máš hezký blog!" To není komentář, to je reklama. Spíše se vyjádřím k článku, napíšu kritiku či pochvalu. Je dost možné, že když si autor článku komentář přečte, zavítá na můj blog. A možná i napíše komentář. A možná v něm najdu spřízněnou duši. Ale jenom možná. Není to úplně lehké. Může se také stát, že onoho bloggera můj blog vůbec nezaujme. V tom případě jdu hledat dál :-)

Někdy bych chtěla být stejná

8. srpna 2009 v 15:12 | Werika
Dle mého názoru je dobré být jiný, než ostatní. Člověk je potom originální, nesplyne s davem, nestane se šedou myší. Kdo stojí o to, být tuctový?
Někdy ale nechci být jiná, než ti druzí.

Autorský nemusí znamenat originální

12. května 2009 v 16:17 | Werika


Už dlouho jsem chtěla napsat tento článek. No a dnes jsem se k tomu konečně dokopala.

Život jde dál, ale...

6. března 2009 v 15:52 | Werika
...vzpomínky zůstávají.


No ano, zní to jako z nějakého nostalgického filmu nebo knihy, ale ono to je pravdivé.

Například já a moje bývalá třída. Když jsem nastoupila na novou školu - gymnázium, pořád jsem si myslela, že bývalá třída byla lepší. Postupem času jsem si ale na gymnáziu našla kamarády. Cítila jsem se jakou součást třídy a na bývalou třídu - 5.A jsem už začínala pomaličku zapomínat. Na kamarádky jsem si někdy vzpomněla, ale nějak moc jsem to nerozebírala.

Ale všera jsem se koukla na fotku 5.A na nástěnce, a tak jsem ji sundala. Podrobně jsem si prohlížela každého spolužáka, pak jsem fotku otočila a podívala se na všechny podpisy. Když jsem skončila s prohlížením, uvědomila jsem si, že se usmívám od ucha k uchu. Vybavilo se mi tolik zážitků... Samozřejmě, ne jen dobrých, ale vzpomněla jsem si, jaká byla sranda, na třídní baviče, na hlášky, na výlety s kamarády, ... No prostě na všechno. A taky jsem si uvědomila, že mi chybí.

Na druhou stranu, teď mám zase nové super kamarády, sranda je, hlášek je snad víc než na minulé škole a k zážitkům se během těch následujících osmi let určitě dostaneme :)

Ale i tak mi chybí bývalí spolužáci.

Ale, jak už stojí v nadpise, život jde dál a my se tomu musíme přizpůsobit, jestli se nechceme zbláznit. Kdo by o to stál? =)


Mám pocit, že tenhle obrázek nějak patří ke vzpomínkám... moje tvorba

Jakou barvu má život?

5. února 2009 v 19:58 | Werika

Jakou barvu život?

Tohle byla otázka, kterou nám včera položila paní učitelka v češtině. Trochu jsem se nad tím zamyslela, a nakonec jsem napsala něco, co se docela hodí do mých úvah.

Já beru život spíše jako píseň, která je místy veselá, jindy vážná nebo smutná. A barvy se mění podle toho, jak zrovna píseň zní. Někdy je život černý jako noc, jindy jásavě žlutý a občas, jen opravdu občas, má život všechny barvy duhy. To jsou ty okamžiky čistého, dokonalého štěstí, které stojí za to si vychutnat.

Eh... to jsou zase ty moje filozoficko-psychologicko-básnické úvahy :D

Citát-můj vlastní

19. ledna 2009 v 19:01 | Werika
Vzpomněla jsem si na jeden citát, který už jsem vymyslela dost dávno. Tehdy jsem se pohádla se svojí nejlepší kamarádkou a napadlo mě tohle :

"Bolest na srdci je jako inkoustová skvrna. Čím víc se ji snažíte smazat, tím víc se rozpívá."

Zajímalo by mě tedy, co si o tom myslíte...
 
 

Reklama