Únor 2015

Univerzitní ultimátum a jiné neřešitelné problémy

22. února 2015 v 14:49 | Werika |  Říkejme tomu deník
(Martinovi: bohužel skutečně píšu, jen když se mi podaří překonat mé téměř neprolomitelné lenostní zábrany.)

Dnes titulek článku překvapivě není hyperbola. Naneštěstí.

Odkud jen začít… Nevím, kolik z vás vlastně zná detaily týkající se mé existence, ale nyní budu muset trochu poodhrnout roušku své tajemnosti (ha, ha). Tak tedy, je mi osmnáct a jsem ve třeťáku na gymnáziu. Nejvyšší čas, aby si člověk začal dělat jasno, kam hodlá směřovat. Což o to, s tím nemám problém. Jelikož mým cílem je konat něco užitečného a během svého nicotného života aspoň někomu pomoct, rozhodla jsem se, že medicína bude ten správný obor. A když se k tomu připočte má vysněná Anglie, volba se zdá jasná. Za posledních pár měsíců se několik vytipovaných univerzit asi hodně diví opakovaným návštěvám z jedné IP adresy.

Když pomineme strach z přijímacích zkoušek - paradoxně se těch zahraničních bojím méně než českých -, vše vypadá perfektně. Jenže není.

Možná už jste z minulých článků zachytili matné narážky na fakt, že mám přítele, a to už skoro rok a půl. Po sedmnácti měsících už snad můžu bez přehánění říct, že ho miluji. Oba jsme ve třeťáku. Oba chceme na vysokou. Problém je v tom, že se naše vysněné destinace liší asi o 1 500 kilometrů. Česká republika tak trochu nesousedí se Spojeným královstvím, že. Co nám brání studovat v jedné zemi? Z jedné strany to je (dosud) sedmileté studium v angličtině a setrvání v Česku by znamenalo všechny ty roky zahodit. Druhá strana má problém opačný, tedy strach z cizí země a nedůvěru ve vlastní znalosti jazyka. A setrvávat ve vztahu, který dělí téměř tři státy a jedna vodní plocha, je poněkud… komplikované. Jak velká může být frekvence vzájemných návštěv? Létat si každý týden přes půl Evropy stoprocentně není žádná finanční sranda. Jako další alternativa se nabízí rozchod?!!??!??? Ehm, děkuji, nechci.

Zdá se mi to, nebo tahle situace nemá přijatelné východisko? Po každé debatě na toto téma jsem musela dát sušit polštář a zakoupit si další balení kapesníků. Nyní vám dávám prostor se zasmát a blahosklonně si poťukat na čelo, pokud jste tyto pocity doteď zadržovali. Jasně, je mi osmnáct, rok a půl je naprosto zanedbatelný a moje "šílená láska" brzy ochladne a vše bude v pohodě. Navíc se bychom se mohli rozejít i během vysokoškolského studia, a co by si pak ten obětavý počal v zemi, ve které především vůbec nechtěl skončit? To vše mi je úplně jasné. Ale ať jsem jakkoli mladá a naivní, neberu žádný vztah, ať už cizí nebo svůj, na lehkou váhu. Nedokážu mávnout rukou a jít si po svých, hledajíc nového potencionálního partnera.


Pořád mi ještě zbývá rok a půl na gymplu. Během té doby se ještě leccos může změnit. O to ale nestojím. Jsem spokojená právě teď. Možná, že se po tom roce a půl ukáže, že vztahy na dálky fungují. To si ale teď nemůžu ověřit, takže hádám, že mi momentálně nezbývá nic než doufat.