Leden 2015

Stav beztíže

31. ledna 2015 v 13:03 | Werika |  Kresby
Třetí článek za měsíc? Vážení, já se překonávám. Prosila bych aplaus.

Všichni víme, že dlouhé články jsou nudné, natož aby ještě pocházely ode mě. A když rubrika hlásá "Kresby", tak si asi nikdo nepřišel přečíst esej o globální změně klimatu. Stejně k tomu ale pár žblebtů vyklopím, protože, přiznejme si to, mám nutkavou potřebu žvanit.

Kdybych vám předložila další dílo z mé nekonečné série tužkou kreslených dívčích hlav, asi byste můj blog nahlásili za spam. Takže přichází variace! Celá ženská postava... s rádoby pozadím... vodovkami! Slyším to lapání po dechu zpoza vašich monitorů.

Sarkasmus stranou (i když to se mi asi nepodaří), je to asi doposud nejpodařenější malba vodovými barvami. Původní nápad - slečna s lilií - je můj, ovšem použít vodní pozadí navrhl jiný člověk. Nejprve jsem ji chtěla stylizovat do vesmírného prostoru, protože vodu jsem v životě nemalovala a celkem jsem se bála, že to dodrbu (jako obvykle), ale na první pokus to nedopadlo zas tak katastrofálně. Akorát bych potřebovala akvarelový papír, který je ovšem nechutně drahý a myslím, že na mé patlanice by ho byla škoda.

Dosti plků, pokochejte se vizuálně.


A Letter to Myself

25. ledna 2015 v 13:33 | Werika |  Rádoby poezie
Po dlouhé době opět přichází nedělní chvilka poezie.

Už je to strašně dávno, co jsem naposledy psala. Tedy, od září jsem vyplodila asi tři pseudoumělecké anglické texty, na které však nejsem nijak zvlášť hrdá. Ostatně mi připadá, že celé mé "kreativní já" se zatáhlo do ulity a už řádnou dobu odmítá vylézt. Mezitím vidím své spolužáky uspívat v hudebním průmyslu, vyhrávat taneční soutěže a tvořit díla hodna Rembrandta. A takto mne včera (dnes) v noci přepadla taková menší krizovka a měla jsem takový menší vnitřní monolog, ze kterého se nakonec vyklubal "dopis mně samotné". Pro neangličtináře bohužel v tomto jazyce.


A Letter to Myself


So, you're asking for your price?
As precious as bag of mice!
Full off dirt, worthy of disdain -
I've never met anyone more deserving pain.

Your hands, they better turn to claws;
for the arm that so eagerly draws
commits such an unforgivable crime -
should I sell it, it would not yield a dime!

Speaking of your beauty, there's hardly a trace,
with joy would I spit into your ugly face!
Your body disgusts me beyond measure,
to punch you in the stomach would be pleasure.

Of your character I can't speak
as it is so very bleak.
Luckily, you indulge in solitude;
alas, when you talk, I wish you were mute!

I wouldn't at least mock your wit
haven't you been so stupid.
Though you appear erudite,
it is only at first sight.

I wish you would stop attempting
all actions that you find tempting.
Give it up before it's late,
to be hopeless is your fate.

Laughing aside, question's raised:
could I utter minor praise?
Reply, though it's sad (but clear),
sounds - there is no way, my dear!

Jak vyhnat krtka z díry sobectví

17. ledna 2015 v 14:07 | Werika |  Říkejme tomu deník
Guten Tag! Ne, neovládám němčinu (a také po tom vskutku netoužím), ráda ale obměňuji pozdravy při svém občasném výskytu na této stránce.

Měla jsem v plánu se ozvat ještě v roce 2014, před Vánoci, ovšem mé přirozené nadání pro lenost mi v tom zabránilo, jako už nejednou. A tak jsem promlčela celé zimní prázdniny včetně toho slavného nového roku. Inu, i kdybych se o nich rozepsala, stejně bych jen opakovala to, co kolem sebe slyším čím dál častěji - že svátky míru a pohody už zdaleka nepřinášejí takové kouzlo jako kdysi… Na Silvestra jsem zůstala střízlivá (jako celý svůj život), zahrála si člověče, zhlédla pár filmů, odpálila jednu římskou svící a o půl hodiny jsem později ležela v posteli tuhá jako pařez. Sice to zní jako introvertův ideální večer, pravdou ovšem je, že jsme byli dva. Naprosto dostačující číslo, jestli chcete znát můj názor. Poté, co jsem si vyslechla, kolik litrů alkoholu jiní lidé vypili a následně vyblili, jsem se svým 31. prosincem spokojena.

Dost už bylo naplkáno o tomto tématu. Je čas přesunout se k jiným, neméně nepodstatným tématům, které vám chci vnutit, jupí! *olizuje pero* Milí deňýčku…

Posledně jsem se náznakem zmínila, že jsem učinila nesmělý pokus stát se dobrovolníkem. No, nedá se říci, že by se jednalo o můj původní nápad… Abyste tomu rozuměli, součástí našich osnov je i část zvaná CAS, neboli "creativity, action, service". A právě poslední z těchto tří anglických pojmů odkazuje na dobrovolnictví. Jenomže se jedná o povinnou součást CASu, který je zase nezbytný pro naši maturitu.

Taky cítíte ten paradox?

Nuže, v září jsem se neochotně vydala hledat příležitosti k dobrovolnictví. Nepochopte to špatně - ta myšlenka je krásná a opravdu ráda pomáhám, jenže za a) k něčemu takovému nemůže člověka nutit, to je snad už v principu jasné; b) všichni už víte, jak dobré jsou mé sociální schopnosti (téměř na úrovni létání slonů). Jednou jsem takhle šla ze školy pěšky do centra a minula jeden zajímavý obchod, který jsem už párkrát zvenčí viděla, ale nikdy jsem do něj nevstoupila. Tento krámek se jmenuje Moment a v mém městě je těchto obchůdků již pět. Jedná se o second-hand, ovšem ne ledajaký - výtěžek jde neziskovým organizacím Kola pro Afriku a Žebřík. O týden později jsem se do obchodu stavila, přinesla nějaké své staré dětské ošacení a všimla si plakátu, který hlásal, že hledají výpomoc pro dobročinný prodej v podchodu jen kousek od mého domova. Tak jsem se chytla příležitosti jako veš vlasu a následující první sobotu v měsíci (to byl říjen) stála v 7:30 celá rozklepaná před podchodem.

Naprosto mě ohromil počet dobrovolníků, kteří na této akci spolupracovali. Všichni se zkušeně vrhli do práce, zatímco já stála uprostřed jako tvrdé Y. Tak jsem prostě šla s davem a začala se ostatním motat pod nohy s krabicemi a rozkládacími stoly. Když bylo vše připraveno pro prodej, začala jsem si všímat okolí. Zdálo se, že se každý zná s každým, vítali se se zářivými úsměvy, objímali se a klábosili, zatímco já bezcílně bloumala od stolu ke stolu a slibovala si velký kus čokoládového dortu, když ty čtyři hodiny přežiju. Vtom se objevila organizátorka prodeje (opravdu moc milá paní), srdečně mě přivítala v týmu a přiřadila mě k jisté postarší dámě u stánku s bundami, která nevypadala zrovna nejnadšeněji, že dostala na krk nějakého malého haranta. Ihned mi přiřadila post poslíčka, a zatímco ona se širokým úsměvem nabízela zboží, já lítala pro věšáky a třídila oblečení. Fajne, no ni?

Díkybohu se poté k našemu stolu přidala další paní, která se se mnou ochotně dala do řeči, mnoho věcí mi vysvětlila a já se konečně necítila jako přítěž. Dokonce jsme si příjemně popovídaly s jednou slečnou z Prahy, která šla náhodou kolem. Ostatně, množství lidí, které přišlo na bazar, bylo dechberoucí. Všechny věci jsme nabízeli za 20 Kč, ale mnoho zákazníků přispělo i větší částkou. Já, charitativní skeptik, jsem na vlastní oči uviděla, kolika lidem opravdu záleží na pomoci druhým a toto prozření, stejně jako pocit, že teď jsem toho všeho součástí, bylo úžasné.

Výprodej trval tři hodiny, a přesto lidé stále přicházeli, i když jsme už nakládali krabice zpátky do dodávky. Podchod jsem opouštěla sice s bolavými svaly, ale s úsměvem na rtech, na rozdíl od mého příchodu. V prosinci jsem šla zas. Nutnost vykopat se o víkendu z postele v šest hodin je pro mě sice téměř neúnosná, ale za svou oběť jsem byla odměněna přátelskými úsměvy a seznámením se s dalšími příjemnými lidmi. A tak se z činnosti, do které jsem se pustila s absolutní nechutí, stala smysluplná část mého života. Je škoda, že mě k pomoci bližním musely dovést poněkud zištné důvody, ale ty už zdaleka netvoří hlavní motivaci.


Někde jsem četla, že nesobecké činy přinášejí nejdlouhodobější pocit štěstí. Tak si to taky zkuste ověřit.