Listopad 2014

Čára přes nalinkovanou budoucnost

30. listopadu 2014 v 12:22 | Werika |  Říkejme tomu deník
Tento článek obsahuje osobní výlev a vnitřní zmatky osmnáctileté holky. Čtěte s velkou dávkou trpělivosti a pochopení.

Znáte ten pocit, kdy jste pro něco tak naprosto odhodlaní, že vaše rozhodnutí má prakticky status věci neměnné...
... a pak náhle změníte názor a svět zkolabuje?

Něco takového se teď přihodilo mně. Shodila jsem jednu dominovou kostku a za ní se valí stovka dalších a zanedlouho ta vlna přijde zpět a zaplaví mě.

Každý z nás měl v dětství velkolepé plány do budoucna.
  • být superhrdinou
  • udělat mír na celém světě
  • být princeznou
  • založit si útulek a starat se o 457 psů, 63 koček, 5 andulek a 2 lední medvědy
Poté, co trochu vyrostete, a dospělí usoudí, že je čas na srážku se realitou, je vám někdy laskavě, jindy s posměchem vysvětleno, že takhle to prostě nechodí. Život je o tom vystudovat a najít si co nejvýnosnější práci. Hlavně ta stabilita. Musíš myslet na rodinu.

Mé sny? Bylo jich mnoho. Když se nad tím zamyslím, můj život se dá rozdělit na několik bloků, každý trvající pár let, kdy jsem byla absolutně přesvědčena, že vím, co chci dělat.
  • 1.-2. třída: Astrofyzik! Ano, zatímco mí spolužáci se toužili stát policisty, učitelkami a vojáky, já prohlásila za svůj životní cíl toto povolání. Co jsem si tehdy myslela, netuším. Asi že si budu prohlížet pěkné obrázky planet a hvězdiček, jak jsem to tehdy měla v oblibě.
  • 3.-6. třída: Právník. Asi mě někdo tehdy praštil palicí po hlavě, jinak si tohle rozhodnutí nedovedu vysvětlit. Z vědkyně se stala penězuchtivá dívka. Ano, už v deseti jsem věděla, že v právu se točí spousta peněz. Díkybohu, že mě to přešlo. Nedokázala bych být advokátem, hájit někoho, o kom vím, že je vinen, ani za 60 000,- měsíčně...
  • 7.-9. třída: Výzkum v medicíně/tlumočnice. A opět jako mávnutím Harryho čarodějné hůlky se mé plány obrátily o 180°. A ještě ke všemu jsem opět kmitala mezi dvěma naprosto neslučitelnými představami. Odmalička jsem tak trochu toužila spasit svět. Já, altruista, jsem se viděla v Africe, kde budu stavět nemocnice a chránit ohrožené druhy a vyvíjet léky proti rakovině. No není to beznadějně romantické a dojemné?
  • 9. třída-třeťák: Částicový/kvantový fyzik! A opět slavný návrat k mým vědeckým vášním. Fascinovaly mě fyzikální tentočky. Představa neskutečně nepatrných částeček, které hýbou celým vesmírem. Ta nevysvětlitelně matoucí nejistota, která je základem moderní kvantové fyziky. Návštěva CERNu mi vzala dech i srdce a já se rozhodla zasvětit svůj život neviditelným zrnkům prachu. Proč? Těžko říct. Někde hluboko uvnitř, za všemi těmi čistými vědeckými ideály se skrývala i trocha touhy se proslavit nějakým převratným objevem. Jeden by si řekl, že v 16 už bych mohla mít rozum a nehnat se za neuskutečnitelným...
K tomu se ještě přidala má namyšlená ambice studovat v Anglii. Ale ne jen tak na nějaké škole. Rovnou Cambridge! Začaly se dělat překotné přípravy. Přestože mí rodiče příliš nesouhlasili s mou volbou povolání ("K čemu to je dobré? Neuživíš se! Umřeš hlady!"), vybrala jsem si za své maturitní předměty fyziku, chemii a matematiku na "high levelu". (Ach ta naše mezinárodní, prestižní maturita...). A protože na tak prestižní univerzitu mě přeci nevezmou jen tak (vlastně bych se s ní měla rovnou rozloučit), začala jsem i se SOČkou (středoškolská odborná činnost) na téma kvantové fyziky. Tři týdny po sobě jsem jezdila přes celé město, abych seděla v zatuchlé kanceláři a dozvěděla se, že celá práce se bude točit kolem čísel, čísel, a dalších čísel v počítači. Mezitím ve škole mě fyzika začínala nudit k smrti.

Co teď?

Vrátila jsem se ke svým snům o biomedicíně. Nebo lékařství. Nebo biochemii. Vše bude lepší než představa, že 8 hodin denně sedím v místnůstce 3*3 metry a svůj život odměřuji ťukáním do klávesnice (jak nám vyprávěl náš učitel fyziky).
Problém nastal ve chvíli, kdy jsem se rozhodla svěřit se se svou volbou okolí.

Panika, šok a hysterie.

Jak jsem si mohla DOVOLIT změnit po tolik letech názor? Vypadá to, že vážně úplně všichni čekali, že se fakt stanu fyzikem. Navíc už mi zbývá jen rok a půl na střední, takže už bych přece MĚLA být rozhodnutá.
Jak, proboha, jak můžu mít i jen PONĚTÍ o tom, co vlastně chci dělat? Můžete mít, kolik představ jen chcete, ale život vás stejně kopne do prdele a pošle úplně jiným směrem, než jste plánovali. Žádné povolání není tak úžasné a vznešené, jak si všichni představujeme. Možná, že lidé, kteří od života očekávají co největší množství peněz, jsou vlastně nejspokojenější, protože ví, kde tento zlatý důl leží a o víc se starat nemusí. Co ale my ostatní?

Co já?

Člověk si většinou vybírá obor na základě dvou faktorů - nakolik ho téma baví a jak dobře jej ovládá. Co naplňuje mě? Umění, pomoc ostatním. Výtvarničení ale můžu dát z fleku vale. To není perspektivní sektor! A nejsem natolik dobrá, abych se prosadila! Tím se dostávám k tomu druhému problému. V čem vlastně dobrá JSEM? Jsem takový brouk Pytlík, svým způsobem. Fušuju do všeho. Trochu toho, špetku jiného. Poezie, kresba, grafika, fotografie, fyzika, lidské tělo, starověké dějiny. Zajímá mě VŠE. Ale na co mám talent? U většiny lidí se najde oblast, ve které vynikají. Já? Zkouším vše, ale v ničem neexceluji. Jak si mám tedy vůbec vybrat?

Kdybych mohla, spakuju se, odjedu na Aljašku, budu bydlet ve srubu a pěstovat na poli vlastní brambory. Nebo bych malovala. Život, ve kterém by mě nečekal ten koloběh práce a studia, který mi připadá tak neskutečně svazující a vlastně naprosto beze smyslu. Valnou část svého života strávíte dřinou, prací, kterou dost možná v hloubi duše nenávidíte, pak se ocitnete na sklonku života a zjistíte, že jste neudělali nic, co by vás opravdu učinilo šťastnými.

Vím, že takhle to prostě nechodí. Život, který jsem popsala, se nazývá zahálkou a hippiesáctvím. V tom případě aspoň chci žít tak, abych umřela s pocitem, že činy v mém životě měly smysl. Že jsem přispěla k tomu, aby se svět stal alespoň nepatrně lepším místem pro přežití. Že jsem někomu pomohla. Jak by řekl Homer Wells v Pravidlech moštárny: Chci být užitečná.

Nejspíš jsem ještě pořád naivní idealista, ale nepřipadá mi to jako špatný cíl. Jen ještě nevím, jak jej mohu uskutečnit. A tak ještě pořád bloumám před tím rozcestím a z tisíce stezek si budu muset nakonec vybrat jen jednu. Nevím, kam mě dovede, a proto stále váhám...


Říkala jsem si, že tahle kresba se sem hodí. Chodba, jejíž konec tone ve tmě.

Algernon a umělecký posun

17. listopadu 2014 v 13:40 | Werika |  Kresby
Opět na scéně. Kreslicí scéně.

Někteří z vás si možná ještě pamatují mé výtvarné počátky cca 6 let zpátky. Ti, kteří ne, máte je k dispozici v této rubrice. Nezaručuju, že vám po zhlédnutí neklesne mínění o mně. Je asi jasné, že dvanáctiletá žába nebude dosahovat úrovně Leonarda da Vinci, ale já si snad až do svých patnáctin nedala říct. Úspěšně jsem zavrhovala realismus a vydala se po stezce "stylizované kresby". Což samozřejmě dopadalo příšerně a já to nechtěla uznat. Díky tomu, že jsem si většinu času jen tak nezávazně črtala a naprosto nedbala jakýchkoli zásad anatomie, stínování či kompozice, jsem se pak nestačila divit, když jsem začala zaostávat za jinými kreslíři mého věku. Nevím, zda se ta propast ještě dá dohnat, ale pracuju na tom. Už nekreslím tak často jako kdysi, ale více se snažím. Pořád se sice držím své komfortní zóny, tj. lidí a především portrétů, ale aspoň se je snažím pilovat k dokonalosti ("dokonalosti"). Sice neustále slýchám od rodičů, že mi je tento koníček naprosto k ničemu, jedná se o ztrátu času a že bych se raději měla věnovat fyzice a chemii (ano, jsem aspirující částicový fyzik s duší umělce). Člověk ale přece musí mít nějaké záliby, no ne? Představa života bez mých oblíbených činností (knihy, hudba, kresba, jóga) je naprosto ubíjející. Tak přece nemůže nikdo fungovat.

Dosti bylo plků na téma ničeho. Stejně jste se přišli jen koukat na obrázky, ni?

Pár základních (a naprosto nedůležitých) faktů:
~ Formát A4 (ne zcela zaplněný)
~ Koh-I-Noor akvarelové pastelky, nerozmyté (zbývají mi as 3 centimetry černé a hnědé pastelky a přesně 0 stránek ve skicáři)
~ Čas zásadně nesleduju. Kdybych měla spočítat úseky prokrastinace, tak by mi asi hráblo.
~ Samozřejmě jsem netvořila bez předlohy, jíž je následující fotografie.

Nechť toto dílo aspoň nepatrně oblaží váš zrak a duši.

Pro plnou velikost vás mohu odkázat na svůj deviantART, tedy sem. Pokud máte dostatečně velký monitor, stiskněte "download" a pokochejte se kresbou v rozlišení 1300*1500 px.