Říjen 2014

Číst, či nečíst?

25. října 2014 v 20:58 | Werika |  Hrát si na filosofa...
Příliš mě bolí hlava na to, abych vyplodila nějaký čerstvý článek, na druhou stranu ale nechci, aby to hned po týdnu vypadalo, že jsem všem dala falešné naděje. (Všem? Ehm... sem někdo chodí?)

Takže jsem se trochu prohrabala ve své digitální skládce a v ní nalezla virtuální papír, kterého si celkem cením. Jedná se o slohovou práci z konce minulého školního roku - fejeton na téma zmíněné v nadpise. Neumím být zrovna nejvtipnější, takže zadaný žánr byl pro mě celkem oříšek, ale na druhou stranu se považuju za poměrně náruživou čtenářku, což situaci trochu zlehčilo. No, jak jsem zadání zvládla, můžete posoudit sami...

"Už jsi s těmi návraty trapná!"

11. října 2014 v 15:36 | Werika |  Říkejme tomu deník
... řekla Werika Werice.

Bez tří dnů už to bude rok, co jsem v administraci blogu naposledy stiskla tlačítko "Zveřejnit". Ne, že bych sem od té doby nezavítala či neměla chuť přispět něčím novým, jen prostě... nadšení pomalu vyprchává.

Žít v internetovém světě je nesmírně lákavé a snadné. Neadresuji své články nikomu konkrétnímu, nemusím se děsit kontaktu mezi čtyřma očima, mám spoustu času promyslet si, co chci říct a když toho později budu litovat, vždy můžu článek upravit nebo smazat. Takřka manipulace s historií, dá se říct. 1984.

Když člověk narazí na tu správnou internetovou komunitu, získá náhle spousty přátel. Tolik lidí, kteří vám rozumí, souhlasí s vámi a berou vás mezi sebe! A ty, se kterými se nechcete bavit, jednoduše ignorujete. Hotový ráj pro intovetry a osoby se sociální fóbií! V realitě si nevybíráte lidi, kterými jste obklopeni. Vír událostí a náhod a voleb vašich rodičů a všech ostatních lidí na Zemi vás prostě popadne a vrhne do situací, ve kterých jste se nikdy nechtěli ocitnout, a na místa, kterých jste se vždy hrozili. A teď bojujte.

Je tedy pochopitelné, že jsem po dlouhé čtyři roky dávala přednost tomuto koutku. Jenže každá pohádka jednou skončí. Minulý měsíc jsem se oficiálně stala dospělou. Příští rok maturuji. Fyzicky už nerostu (maximálně do stran), ale duševně ještě pořád ano.

Pamatujete na poslední článek? O tanci a Schrödingerově kočce? Před rokem jsem potkala člověka, který mi nejen bolestně připomněl jisté období mého života, ale také dal novou naději. Chytla jsem se jí a po nyní jsem tady - nesmírně šťastná, že si mě tehdy před rokem vybral. Když je člověk zamilovaný, nemá čas si vylívat srdíčko na internetu. A zbývající vztahy? Naučila jsem se, že je zbytečné snažit se přetvořit okolí k obrazu svému, stejně jako nechat se přetvořit jím. Počet mých přátel není zdaleka závratný, zato však stabilní a já nemám důvod si stěžovat. Musím říct, že jsem za celý rok napsala asi tak ubohých pět básní. Zpočátku mě to rozčilovalo, ale pak - o čem jsem vždy psávala? Zraněné city, skrývaná deprese. Nemám o čem psát, protože tohle všechno je pryč. Můžu za to být šťastná.

Proč se tedy nyní ozývám a mám nutkavou potřeb psát? Inu - i šťastný člověk má co sdělit světu. Pořád maluju. Dlouho jsem nefotila, ale chci opět začít. Někdy píšu. Čtu klasickou literaturu, ale v hloubi duše jsem věrná fantasy a sci-fi. Red Hot Chili Peppers jsou stále mou srdeční záležitostí. Kvůli školy musím začít spoustu nových činností. Začala jsem cvičit jógu - včera jsem si uhnala svalovou horečku, ale ten pocit duševní pohody za to stojí. Taky mě donutili k dobrovolnictví - och, ten paradox! Zjistila jsem ale, že to, co začalo jako pomoc bližním z donucení, přináší opravdu pocit uspokojení. Tak už se nad tím nemračím.

Nemůžu tvrdit, že jsem se vrátila. Za pár dnů si možná řeknu, že nemá smysl vytahovat kostlivce ze špinavé, zaprášené skříně a opět dám všemu vale. Možná si ale zase za rok vzpomenu, že jako jedenáctiletá naivka jsem si založila blog a dostanu nesmírně egocentrickou chuť podělit se o svůj nezajímavý osobní život, upatlané papíry a rozmazané fotky. Možná.

À bientot, mes amis.


Jeden z počinů tohoto léta. Nikdy se nevzdám umění.