Říjen 2013

Okopané střevíce a Schrödingerova kočka

14. října 2013 v 20:30 | Werika |  Říkejme tomu deník
Po delší době zase sestoupím z mezihvězdného prostoru...

Jantarové sluneční světlo, skoro tak husté jako med a stejně tak sladké. Suchý déšť listů pokryl chodníky novým vzorem, módní koláži. Cestou jsem spatřila strom žhnoucí ruději než plameny. Obloha se klene tak neskutečně vysoko a černá šipka ptáků vyvolává představu africké savany. Cestou přeskakuju žaludy a jejich ztracené čepičky a ujímám se péče o zatoulané kaštany. Vzduch voní kůrou, mokrou hlínou a skořicí se zázvorem.

Podzim jako by vůbec nepodléhal fyzikálním zákonům, ale vznášel se sám ve vlastní časové schránce.

Kdo kdy mohl tušit, že jednou budu vnímat vrzání tanečních parket jako symfonii? Že se budu s jakousi nepotlačitelnou radostí otáčet kolem své osy? Původně jakási výsměšná narozeninová oslava, ze které se stal skutečný dar. Raz, dva, tři, ča-ča.

... a nakonec jsem si ten latinsko-americký tanec vzala s sebou. A řádné déja vu k tomu. Most vedoucí zpátky k dubnu. Ale Schrödinger měl pravdu - dokud nenadzvednete víko a nenakouknete dovnitř, nebudete mít nikdy jistotu, jestli je kočka živá, či mrtvá. A tak jsem otevřela krabici a uvidíme, jak dlouho se budeme potácet po městských sadech s vůní čínských nudlí a potištěného papíru za zády...

Když zavřu oči, vidím výškové domy, košile, první čtvrt měsíce a Alfa Centauri je náhle tak blízko...