Červenec 2013

Proč jsem za krávu aka Proč bych měl/a říkat pravdu?

31. července 2013 v 13:04 | Werika |  Říkejme tomu deník
Kdybych měla jmenovat jednu věc, kterou nenávidím ze všeho nejvíce, nemusím se vůbec rozmýšlet. Je mnoho věcí, které se mi na tomto mentálním, naruby obráceném světě nepozdává, ale jedna ze všech se mi hnusí ze všeho nejvíce.

Neupřímnost.

Ach, je tolik druhů lží a klamů. Jenže není to pouze úmyslné překroucení pravdy, které nesnáším. Mezi neupřímnost se řadí také její zamlčení nebo jen neúplná pravda. Nedokážu vyjádřit slovy, jak moc tím opovrhuju.

Jenže jsem asi jediná.

Jediné, co vyžaduji, je naprostá otevřenost. Pokud se mi něco nelíbí, řeknu to dotyčnému do očí a očekávám jen jednu věc na oplátku - stejné chování ke mně. Pravda někdy bolí ohromně, ale je to zanedbatelné v porovnání s tím, jak drastické následky může mít přetvářka. Copak není daleko jednodušší mít problém vyřešený s momentálním návalem bolesti, zato rychle, než aby byl člověk dlouho udržován ve šťastné nevědomosti a pak strávil nesrovnatelně více času zlomen, když pravda konečně vyjde najevo?

Včera mi bylo řečeno, že takhle to ve světě přece nechodí. Že je přeci normální, že lidé lžou a že si neříkají vše. Jestli je toto považováno za standard, pak jsem hluboce zhnusena světem, ve kterém žiju. Pomalu, ale jistě dospívám k názoru, že takhle to vážně je. Vždyť už tolikrát jsme se dostala do problémů jen proto, že nedržím jazyk za zuby v momentě, kdy to jiným nevyhovuje. Nebo se mi naopak ostatní smějí, když jsem rozhořčena nad tím, že mi někdo lhal či zapíral celou skutečnost.

Jasně, nikdo nemá rád nepříjemnou pravdu. Proto si ji lidé odmítají vyslechnout. A nebudu se tvářit svatouškovsky, rozhodně nemůžu tvrdit, že mně to nevadí, ba naopak, já si všechno dost beru ("cíťa"), ale to neznamená, že si dám prsty do uší, zavřu oči a vše zapřu. Možná jsem jen masochista.

Také mi bylo řečeno, že jsem blázen, naivka a ztrácím sebeúctu, když chci mluvit s někým, kdo mi dost ublížil. Jsem sama proti davu. Říkají mi to skoro všichni. Co tím chci získat? Co očekávám, vždyť jediné, čeho se mi dostane, jsou stále dokola ty samé klišovité omluvy a konejšivé řeči. Ale co když prostě nechci mlčet, zavřít dveře a předstírat, že dotyčný prostě… není? Co se tím vyřeší, zapíráním reality? Budu jen sama živit svou nenávist a ta je extrémně destruktivní. Mohu člověka vyřadit ze svého vesmíru, ale tím nezruším jeho existenci - a když mi jednou zase bude připomenuta, bude to tvrdý dopad.

Takže jakkoliv se to může zdát pošetilé, radši si vyříkám všechno z očí do očí, i když vím, ž to nebude příjemné - nikdy nebylo.

Asi jsem jenom šílenec, který se ještě nepoučil, i když už dostal přes pysk. Jak jinak vysvětlit, že to vidím odlišně než 99% populace?

Jediné, co vážně potřebuju, je někdo, kdo ke mně bude vždy naprosto upřímný. Žádám toho hodně?

Cizojazyčné odchylky

29. července 2013 v 22:09 | Werika |  Rádoby poezie
Pořád se snažím plodit něco na způsob uměleckých textů, ale aby to bylo ještě zajímavější, už mi zřejmě čeština není dost dobrá! Snažim se být hrozně kůl, což?

Ne, já jen degeneruju ze školní výchovy. Přemýšlím anglicky, sním anglicky, dokonce zapomínám česká slova. Což je k vzteknutí.

Tak sorry, že následující útržky nebudou v mém rodném jazyce. A všechmy jsou inspirovány jednou jedinou vzpomínkou. Ach, potměšilý osude, když už mě lámeš vejpůl, aspoň mi při tom dáváš inspiraci pro psaní.


When you smash a heart
with the heavy hammer of words
expect the shatters to
cut you

_______________________

you fell for his
pink lies
and
wall of promises
... and then the truth hit your
glass soul
and you slipped off the edges
bloodstained

______________________

A jedna celá.

"This is the end,"
said no one.
But there are many kinds
of closings.
Shouting and quiet ones.
(whisper!)
Sweet and the bitterest.
(citrus fruit)

"You are my friend,"
we never confessed.
Smiles are what binds
us together.
At least they used to, once.
(cracks and kisses)
Time to pay interest.
(had my joy)

_________________________

Při prohrabávání se pochybnými politými papíry (ta aliterace nebyla záměrná) jsem našla ještě jedno české dílko, o kterém jsem až doteď netušila, že jsem ho kdy napsala. Vůbec jsem nevěděla, jak je staré, ale podle zmínky přímo v "básni" to vypadá na loňské prázdniny. Páni. A tohle tu rok zapadalo prachem. To budou ty noční záchvaty.

Snítka levandule pod polštářem
rozkmitala atmosféru nade mnou.
Molekula vůně a mé rty...
Rendez-vous o půl jedné.

Nože nástěnných hodin
odsekávají kousky milénia.
Inkoust na kalendáři
se rozpíjí v srpnových vteřinách.

Mezi cihlami a vápnem
tancuji s grafitovými tuhami.
Zlatavý waltz a rubínová salsa
dominují papírovým parketám.

Obrazy malované světlem
rozjasňují zašlé okamžiky.
Prázdná trubička z plastu...
Dochází film.

A k tomu třeba jeden cákanec tuší. Moment hudby.

Hluboká instantní láska a podobné kraviny

22. července 2013 v 21:57 | Werika |  Hrát si na filosofa...
Tak dneska asi budu za cynika.

Za nějaký měsíc a půl mi bude sedmnáct. Mnozí v mém věku se už mohou pochlubit slušnou galerií "ex" a barvitým intimním životem. Když budu upřímná, Afrodita mě zrovna nepolíbila na čelo, takže si nemůžu odškrtávat v deňýčku, že tento rok už jsem měla sexy barmana Karla, hokejistu Jardu a Frantu ze sousedství, co ho před měsícem zavřeli do chládku. Má dosavadní bilance jest jeden... No, říkejme tomu "vztah", ale mám chuť poplivat obrazovku.

Ne, nehodlám si stěžovat, jak jsem "forevr (m)eloun", spíše bych ráda, jakožto přirozeně zvídavý tvor (někteří toto adjektivum chybně zaměňují za "všetečný"), rozpitvala aférky a city mých vrstevníků. Už nějaký ten čas se řídím heslem "žij a nech žít", což je extrémně profláklé, leč účinné, ale přesto jej překvapivý počet lidí ignoruje. Takže nehodlám ohrnovat svůj drahocenný čichový orgán a hrozit prstíkem na ostatní "tytyty, tohle se nedělá", jen si tady pro sebe zachrochtám/zakuňkám/zabručím/(vložte další zvířecí zvuk). Mám svůj názor, ale nikomu ho cpát nebudu.

Tak abych se konečně vymotala z těch kidů a přiblížila se k mlhavé pointě téhle slohovky. Je mi šumák, kolik partnerů či platonických lásek kdo kolem mě měl. Já jen nesnáším ohánění se silně citově zabarvenými slovy, dokud se nejedná o něco fakt seriózního. Když někoho potkáte a zabouchnete se do něj a začnete okamžitě vyřvávat, že dotyčného milujete, asi udělám čelem vzad. Hlavně u takových těch zoufalých neopětovaných lásek, kde jeden sedí mezi horou šnuptychlů a s americky velkým kýblem zmrzliny a brečí. A hlavně když to trvá delší dobu - řekněme půl roku. (U párů platí opak s délkou časového úseku.)

Jde mi především o slovo "milovat". Jo, já vím, jsou to velké a bouřlivé emoce, ale pro mě je "miluju ho/ji" hodně závažná fráze, kterou nedokážu sypat z rukávu za každé příležitosti. Když s dotyčným ani nechodím, možná se mi líbí, možná jsem zamilovaná až po uši horského trolla, ale nemiluju ho. Něco takového bych si dovolila říct až po delší době závažného vztahu. Protože to jsou pro mě slova s velkou váhou a když/až je vyslovím, chci si být jistá (tady není sice jisté nic, ale co už), že to myslím vážně a že za dva týdny nebudu obřadně pálit společné fotky za svitu krvavé luny nebo něco podobného. Takže když mi někdo řekne, že mě miluje a pár hodin nato mi oznámí, že miluje jinou, se kterou mě zatím maximálně podvedl (aka Weriky "vztah"), odpusťte mi, když vybuchnu v záchvatu hysterického řehotu...
Stejně tak u tragického výše zmíněného případu jednostranné lásky. "Ale já ho MILUJU!" vzlykala, zatímco jí z nosu romanticky kapala nudle... NE, ne, díky.

Posledním typem jsou čerstvé párečky. (Vídeňské, mm!) Je to sladké jak diabetikova zhouba a ohranější než Gangnam style, ale překousnu to. Když v tom lítají oba, asi jim může být srdečně fuk, co si o tom myslí okolí, natož pak jedna asociální blogerka. Pustím si do toho System of a Down a s kolíčkovým úsměvem se odklidím do vzdálenosti několika (desítek/stovek) kilometrů.

Možná jsem v tomhle ohledu jen "konzerva", jak mě s oblibou nazývá taťka. Možná je děsně super nemít žádné zábrany ve vyjadřování svých citů. Přiznám se, že jsem jednou taky zaječela sloveso "milovat" na někoho, a celkem toho lituju, protože bych ta slova mohla stejně dobře spláchnout do záchoda a vyšlo by to nastejno.

Holt jsem emočně labilní. Aspirující vědkyně versus hormonálně nestabilní puberťačka.

Miluju vás, lidičky!

P.S.: Uhm, tohle píšu dost pozdě v noci, cítím se jak po kotli energeťáku (nic takového jsem nepila) a možná mi z toho maličko hrabe. Tak mi odpusťte.

Je suis ici...

18. července 2013 v 18:40 | Werika |  Říkejme tomu deník
... opět.

A zase brouzdám blogerskými vodami, houpu se na vlnách vět a vytahuju plachtu, abych se vydala na další plavbu.

V psaní jsem nikdy nebyla běžec na dlouhé tratě. Souvislé bloky textu mi dělají potíže. Vždycky příliš uvažuju nad tím, co chci říct. Ne - znám jádro sdělení, ale těžko se mi obaluje do slov. Moje myšlenky jsou roztříštěné, rozlétají se do všech stran. Mám problém se soustředit, udržet pozornost na jednom bodě. A má slovní zásoba mi - jako už tolikrát - připadá příliš chabá, nedostačující pro to, co chci říct.

Měla bych psát. Prý to rozvíjí inteligenci či cosi. Měla bych a chci, ale co? Mám svěřit papíru - ať už tomu skutečnému nebo jen virtuálnímu - vše, co mi bouří v hlavě? Otevřít stavidla své mysli? Bojím se, že vyzním tak pateticky, melodramaticky...

Poslední dobou mi přijde, že jsem neustále unavená. Taky bez chuti cokoliv dělat. Jsou prázdniny, kurde. Měla bych z nich vytěžit maximum, popadnout je za pačesy a vysát morek z jejich kostí. Řekne se to snáze než udělá. Jako vždy.

Od posledně, co jsem si urovnávala myšlenky v "deníčku", uplynulo dost času. Tehdy to byly zápisky nepodmíněné lásky. Čisté a... čistě naivní, jak jsem taky zjistila. Tvrdý dopad, no. Loni v květnu jsem se ze své zoufale platonické lásky vypisovala. Proč tomu tak nebylo i tentokrát, když se jednalo o daleko větší fiasko, neb nešlo jen o slepé zbožňování zdálky? Těžko říct. Opakovala jsem ten příběh už tolikrát, že mi už připadá, jako bych vyprávěla děj nějakého béčkového románu. Vlastně se to dá shrnout pár slovy. Podvod, lži, ztráta. Dvou důležitých osob, z nichž jedna mi vzala tu druhou. Zrada jak z filmového plátna, a přesto mi chybí. O bože, to zní tak přehnaně dramaticky. Říkala jsem, že to tak dopadne. Když ono se to snad ani jinak podat nedá. Jak se dá bez emocí analyzovat něco, co je na nich výlučně založeno? Nejsem koneckonců robot...

Položila jsem si otázku: Jsem teď šťastná? A naprosto upřímná odpověď zní: jsem si naprosto jistá, že si jistá nejsem. Vlastně asi není důvod nebýt a nalezla bych kolem sebe spoustu podnětů ke štěstí, jenže je nějak řádně nedokážu zpracovat a zužitkovat.

Ale budu se snažit. Ponořím se do svých vášní. Budu opět oceňovat tu drobné krásy života, ty malé detaily. Ve skříni mi visí motivační plakát. Usmívej se více. Měj se ráda. Každý týden udělej něco odvážného. Pracuj na sobě. Přestaň se porovnávat. A já se dívám na svět lépe. Vážně jo.

---

Bůhví, jak dlouho tady opět vydržím. Chvíli jsem tu a chvíli zas ne. Vynořuji se a zase mizím. Párkrát už jsem se chtěla rozplynout nadobro, ale po pěti letech - pěti! jak to letí! - tady pořád oxiduju, takže existuje slušná šance, že všem
pisálským dnům ještě zdaleka není konec.