Únor 2013

Bylo, nebylo

15. února 2013 v 17:43 | Veronika - Werika |  Říkejme tomu deník
Hello there.

Tenhle kousek internetu už se tady nachází vícemémě pro archivní účely, což je dosti vidět. Zrovna včera jsme s kamarádkou probíraly své staré blogy. A ten můj už opravdu starý je. Čtyři a půl roku od doby, co se jedenáctiletá W. rozhodla, že taky bude in a založí si blogísek. Čtyři a půl roku nahromaděných odpadků. Když jsem vzpomínala, co se tady vlastně událo, jaká jsem byla, co jsem provozovala a mé myšlenkové proudy, nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo chodit kanálama. Možná obojí najednou.

To psavé období loni v létě a na podzim se mi celkem líbilo. Připomněla jsem si, kým jsem bývala - nebo spíš, kým jsem se dělala a kým se snažila být. Koho jsem místo toho nalezla. V kolonce "Autor" mám vyplněno Werika - ale kdo to vlastně je? Přezdívka, za kterou jsem se skrývala. Role. Takřka divadelní. Hodně velkých slov. A ano, sama jsem tomu věřila. Žila jsem jako Werika. Stala jsem se tím, koho jsem si v představách vyformovala. Dnes už ale nejsem schopna ztotožnit se s Werikou. Je to prázdné slovo. I když, to vlastně ne, nese s sebou mnoho vzpomínek, ale je to takový kabát, který jsem svlékla.

Jmenuju se Veronika. Jsem Veronika.

Dva, tři roky zpátky mi sem lezl překvapivě a nepochopitelně vysoký počet lidí, i když mi to tehdy samozřejmě přišlo jako příliš nízké číslo. A teď? Tenhle článek píšu proto, že mám konečně chuť se vypsat bez pocitu, že se sem přihrne kopa návštěvníků a budou si listovat mým osobním životem. Někdo může namítnout, že pro soukromé zápisky přece existuje papírový deník. A ano, naprostá pravda. Jeden leží dva metry ode mě, padá na něj v šuplíku prach. Proč ho nevyužít? Ale přiznejme si, každý má v sobě kousek jakéhosi exhibicionisty s chutí se trochu ukázat světu. Ne, že bych se měla právě teď se chlubit mými současnými myšlenkami - jen jsem se dostala do zvláštní nálady. A tak prostě jen píšu, co mi přichází na mysl, uklízím si v mozku a dost možná dělám tečku za tou érou.

Současný design, kterým jsem sem přispěla před asi měsícem, vypovídá o tom, že se občas dostanu do stavu, ve kterém chci pokračovat. A pak nikdy nevím, kam dál. Kresby a fotky? Ale ty jsou přece na deviantARTu. Příběhy? Došla jsem k závěru, že v psaní nejsem běžec na dlouhé tratě. Básně? Snad... jednou za měsíc nastává to delirium a vyplavím pocity perem. Hrát si na filosofa? Má životní filosofie se nyní sestává z dvou hlavních bodů - mysli pozitivně a drž jazyk za zuby. Ano, protože většinu potíží, které mě potkaly, jsem si způsobila tím, že mám neustálou potřebu moralizovat. Teď už jen tiše sedím a říkám si v duchu, jací jsou lidi často kreténi.

Tak tohle byla jen zpráva v lahvi, uvidím, ke komu a zda vůbec dopluje. Rok 2013 zatím obrátil moho věcí hlavou dolů, takže ani nevím, co si o všem mám myslet. A řeším spoustu zmatených pocitů, které mě někdy těší a jindy děsí, ale to asi bude přirozená část mého věku. Je mi "už" šestnáct, představte si to.
Možná se zas ozvu a možná taky ne. Možná si hodím kostkama a uvidím.

A na závěr třeba? Perfektně nedokonalá črta, ale jsou to oni.