Říjen 2012

Tobě

5. října 2012 v 18:49 | Werika |  Rádoby poezie
Obávám se, že zde bude trochu přeslazeno, ale snad ne klišovito. Chtěla jsem se k tomu ještě trochu vyjádřit, ale veškerá slova se ze mě už dneka vylila v obří povodni, co skončila suchem, obraz před očima šumí jako televize 50. let a mozek už dávno vypověděl službu.

Tobě

Na přelomu dvou dnů
se mé myšlenky rozletěly
jako divocí ptáci do dalekých končin.

Znají svůj cíl,
ale neznají cestu.
Ty jsi ta finální stanice,
místo, kde chtějí spočinout.
Zatím létají mezi vyprahlými skalami samoty.
Krouží v poryvech srdečního větru.

Ukaž jim směr.
Jen zamávej,
vlastně úsměv stačí.
Ony si tě najdou.

A jestli je chceš odehnat,
pochopím to.
Zkrotím je a ochočím,
aby se již netoulaly,
nebo se unaví a zraní se.
A padnou na ty skály.

Jen jim prosím nelámej křídla…

Tonoucí

2. října 2012 v 18:37 | Werika |  Rádoby poezie
Vzhledem k mé předešlé dlouhé absenci listopad - červenec se kolem mne povaluje menší pohoří nezveřejněných počinů. A vzhledem k tomu, že díky našemu úchvatnému rozvrhu čítajícímu 2x9, 1x10, 1x8 a 1x6 hodin nemám prakticky čas cokoliv nového tvořit, můžu být jen ráda, že mám počítač a blok zahlacený nepoužitými kousky poezie.

Opět psáno napůl ve spánku. Kapička inspirace - dozvuky hudby, špetka tlumeného zoufalství. Co se tématu této "básničky" týče, už není zcela aktuální. Snad bych za to měla být vděčná...
Ne, netopím se, už a zatím zas ne, a doufám, že ani vás nepohltí rozvířená voda následujících veršů.

Tonoucí


Úterní ráno.
Na očích mám klapky z půlnoční černě.
V mozku biograf s jediným snímkem.
Stará, ohraná páska.

Sedím jako rybář na břehu
a svými myšlenkami se tě pokouším zaháčit.
Jeden chybný krok
a padám
a opět se topím
ve tvé průzračné
modři.

Zoufale lapám po vzdušných slovech.
Jediné, čeho se dočkávám,
je to známé, medově husté ticho.

Nechci být zachráněna.
Chci utonout
ve vlnách tvých vlasů
a protéct
mezi
tvými
p r s t y.

Roztáhni úsměv
jako svou plachtu
a odvez mě odsud
pryč.