Září 2012

Zašuměný film

28. září 2012 v 19:34 | Werika |  Fotky
Tak si přeci můžu vynahradit těch čtyřiadvacet dní absence. Mám spoustu materiálu, kterým se mi snad podaří zalepit tu digitální díru.

Na začátek pár slov. Instagram iz gud. Tak... teď mi část z váš vynadá, že jsem pozér hrající si na hipíka, možná pobíhám po městě s přerostlými okuláry, nosím trička starých kapel, které ani neposlouchám, píšu rádoby hluboká zamyšlení písmem velikosti 50 přes fotku svých nohou a pořizuji výcvaky svých snídaní. Jímá mě při tom pomyšlení děs. Tak já vás tedy uklidním, že tohle nepraktikuju. Instagram je šikovná věcička, kdyřž nemáte po ruce nějaký ten grafický program. A když to nepřeženete, máte ve výsledku příjemné snímky.
Samozřejmě tady o Instu nežvatlám bezúčelně, nýbrž proto, že od pátku do pondělí jsem měla úžasnou příležitost dostat se na místo doslova napumpované atmosférou. Nejsem si ani jistá, jestli dokážu popsat, tak snad to fotky řeknou za mě.






To takhle člověk prochází ranní modří ulice a nad ním se na kabelech houpou boty.

Universum

28. září 2012 v 17:25 | Werika |  Rádoby poezie
*klep klep*
Haló?
*ťuk ťuk*

Žijeme stále? Dýchání pravidelné, srdeční tep na normální úrovni? Mozkové vlny aktivní? Vše v pořádku. To jsem se jen zas jednou hodila do všeignor módu...
Hádám, že letos to bude ještě prapodivné. Minulý čtvrtek ve mně něco umrtvil, od pátku lítám v paralelních rovinách, na hraně a včera jsem se tak nějak našla na nádraží uprostřed města. Trochu papričkuju, věřím na norské bohy a točím filmy...

A taky škrábu po papíře. V případě téhle se jedná ještě o londýnské střípky a rýmy. Amatérsky vědecké, astronomicky nepřesné. Přeji příjemný let vesmírem!

Universum


Sluneční vítr zhasl světla v atmosféře.
Dnes večer ale nezavírej dveře,
vždyť dovnitř proudí ozonová vůně
a venku spatříš hvězdy ve vesmírném lůně.

Poruš se mnou fyzikální pravidla.
Otevřeme gravitační stavidla.
Nevěřím, že by ses bál -
leťme do vzduchoprázdna a dál.

Úder tvého chodidla zametá
měsíčním prachem. Za námi Modrá planeta.
Avšak kosmický prostor nemá hráze.
Tak proč se neprojít po Mléčné dráze?

A až se nabažíme bílého pruhu,
vydáme se vstříc znamením zvěrokruhu.
Když se k nám zrak Vodnáře stočí,
přečti mi budoucnost z odlesku očí.

A jestli nechceš mísit mýty s vědou,
nechej se políbiti Andromedou.
Místo vrtošivému zodiaku
padni do náruče mlžnému mraku.

Následně na kometě z prachu a ledu
směřujeme ke galaktickému středu.
Tam, kde černá díra světlo pije,
upředu ti vlákno z temné energie.

Třináct miliard světelných roků.
Plujeme s fotony proti toku
času. Nakonec skončíme na hraně světa.
Nový vesmír je naše nová meta.

Ačkoliv svod neznámého zůstává,
více nám voní domovská soustava.
A až martským skalám dáme duši,
uhoříme spolu na Venuši.

Londýnské písničky a čili papričky

4. září 2012 v 17:17 | Werika |  Říkejme tomu deník
Nejdříve bych asi měla vyklopit nějakou přesvědčivou omluvu pro mou měsíční absenci. To je ode mě očekáváno, že jo. Ale jsem tak shnilá, že se mi nechce ani něco originálního vymýšlet, a tak hrdě prohlašuju, že dva týdny jsem byla indisponována či nepřítomna a během zbývajícího času jsem se na to vykvajzla. Ani teď se mi moc nechce vyskytovat se tady, ale nuda mne dohnala k tomu, že tady teď líně buším do klávesnice a pokouším se zformulovat aspoň malou setinu toho, co mi plave v hlavě.
Nejjednodušší bývá začít od začátku, ne? Nuže, v úterý, čtrnáctého dne měsíce srpna, se naše rodina vydává na nesmírně vzrušující a nebezpečnou cestu do džungle. Cihlové, asfaltové a kovové džungle obecně známé jako Londýn. Následující týden a dva dny se dají označit nálepkou "sebevražedná mise" a "pozor na nohy". Podrobnější zprávy vám nyní přináší zpravodajka - autorka přímo z místa, poněvadž si poznamenala veškeré výjimečně všední momenty.

Londýnské postřehy:

  • Připadám si jako mravenec. Hodně, hodně malý mravenec.
  • Poměr čistokrevných Britů ku všem ostatním národnostem je maximálně 1:1. (A to turisty nepočítám.)
  • Fascinuje mne absolutní ignorace semaforů chodci. Červená, či zelená, davy barvoslepě proudí. (Jen my čekáme jako oslíci na příslušný signál.)
  • Mladí Britové jsou v velké části... aw! (no herdek, klidněte se, hormony...)
  • Přízvuk! Britský přízvuk... není lepšího!
  • Místním obyvatelům již zřejmě dávno odumřely chuťové buňky, jinak by nemohli pozřít ten neidentifikovatelný bílý blivajz v krustě a připálené kousky brambor plovoucí v oleji, zde známé jako "fish and chips".
  • Covent Gargen mi naprosto učarovala. Černá dáma s operním hlasem, komik žonglující s noži na jednokolce, pouliční Houdini, malíři na trhu, vůně všech kontinentů...
  • Paměť fotoaparátu - 123 fotek - jen tak tak vystačí na jeden den.
  • Věci, co tu uvidíte tolikrát, až máte pocit, že se vám rozdvojil zrak: taxíky; double-deckery; kola; telefonní budky; obleky a kravaty; Starbucks; běžci; britské vlajky.
  • Můžete být černoch s dredy trčícími dopředu jako roh jednorožce, lesbický pár jdoucí ruku v ruce, či muslimský dělník s turbanem, nikdo na vás nebude nepřátelsky zírat nebo dokonce pokřikovat - viva la tolerance!
  • Příjemně mě zaskočila ochotnost a vstřícnost zdejších! (To jen Češi jsou proti celému světu...)
  • Nikdy, nikdy, nikdy nezkoušejte čínské jídlo, co neznáte a nevíte ani, jak vypadá. Nikdy. (Mamka onu věc výstižně nazvala "potvorový vývar")
  • Obeznámeni s typickým britským počasím jsme vyrazili vybaveni deštníky, riflemi a uzavřenými botami. Místo toho nás uvítalo třicet stupňů a my se škvaříme.
  • Po mém příjezdu domů se bude konat pohřeb mých nohou. (Už teď, čtvrtý den, mám pocit, že co nevidět odpadnou od zbytku torsa.)
  • Všude ty jejich CCTV kamery, co vás sledují skoro až na WC. Potřebě důkladně do nich vypláznout jazyk nebylo odoláno.
  • Asi mám nějakou úchylku, při které musím na všechno sahat a vše vyzkoušet. Aka Science Museum.
  • I v Londýně žijí poetické múzy.
  • Upřímně se těším na domácí koupelnu, kde mě nikdo neuslyší si zpívat.
  • Ono je sice hezké, že v Harrods vám prodají hodinky za 14 milionů a lustr za dva a půl, ale vlastně mi to přijde něčím smutné...
  • Jedno britské muzeum > 10 českých.

No, to by snad bylo, co se Londýna týče. Za nějakou dobu (čtěte: až se mi bude chtít) přihodím i fotky, to ale až se proberu těmi čtyřmi sty obrázků.

Už ze Spojeného království jsem se vracela s mírnou bolestí v krku. Ejhle, jaké to pak překvapení, když mi následující den postupně teplota vyskákala až na třicet osm a půl stupně a troubením jsem konkurovala jelenům v říji! Navíc jsme ustavičně nedoslýchala na jedno či druhé ucho, což je něco, co mě vytáčí do výšin vesmírných. Netušila jsem ale, že se mi zalehlé ucho za pár dní ještě bude hodit. Neboť už v pondělí 27. přichází ta epická událost...

Ano, ano, ano! Červené pálivé čili papričky, aneb famózní Red Hot Chili Peppers v akci! Přejeli jsme republiku, já i s teplotou, neboť jsem prohlásila, že se tam dostanu, i kdyby se jednalo o poslední čin v mém životě. A tak jsme se po čtyřech hodinách, dopravní zácpě a zmatené navigaci jsme se konečně dostali na místo. Vůli mé úžasné kinetóze jsem vysazena na schodech. Před stadionem už bžilion lidí a zevnitř slyším první tóny od první předskokanů, mých milovaných Charlie Straight. Než je nalezeno parkovací místo a dostaneme se dovnitř, už jen taktak stíhám posledních pár not z poslední skladby... Nastává půlhodinové ticho, při němž odposlouchávám konverzaci tvou kluků mého věku sedících nad námi. Metallica, Nightwish, RHCP, Queen... nechcete si mě vzít?
Po třiceti minutách klidu následuje šedesát minut pekla, které nám zajištuje "elektrorocková" kapela AAAK. Většinu času trávím já i mnozí okolo s prsty zaraženými hluboko, hluboko v uších. Když už se zdá, že konečně skončili s děmi dvěma sty decibely basů a řevu, taťka pronikavě pískne, což je zřejmě mylně vyloženo jako prosba o přídavek a začíná další zemětřas...
Díkybohu nic netrvá věčně, a tak jsem nakonec osvobozena z pekla a vydávám se do červeného nebe. Red Hoti začínají včas a rozjíždí to s Monarchy of Roses. Něco málo vidím jen díky monitorům, neboť trčíme na úplně opačné straně stadionu. Chudák Josh hraje s nohou v sádře. Flea skáče jako ta pověstná blecha v jeho přezdívce, utrousí deset "fuck" v jedné větě, Chad bije jako o život a Anthony se prostě prozpívává k epičnosti.
Dani California, Otherside, Californication, Under the Bridge, By the Way, Give it Away, Higher Ground, They're Red Hot, Adventures of Raindance Maggie, Factory of Faith, Can't Stop, Ethiopia, Look Around. Co si pamatuju. možná toho ještě bylo více. Každopádně jsem i s hlasivkami na odstřel zpívala z plna hrdla (dosti falešně, jako vždy). Největší pařba byla jednoznačně By the Way. A nakonec jsem si i trochu zatančila - vidět mě někdo známý...
Bohužel někdo vzal rušení nočního klidu smrtelně vážně a v deset už nás proudící davy vynesly ven. Opadla jsem někdy o půl třetí ráno. Na druhý den nejsem schopna mluvit, ale slovy se stejně nedá popsat ta úžasná extáze! Abych citovala San, ONI JSOU SKUTEČNÍ! ONI EXISTUJÍ! :D

A teď ta nejméně příjemná část. V pondělí jsem samozřejmě byla brutálně vytáhnuta z mého milovaného lože a dotlačena až do auditoria, kde se každoročně koná to utrpení maskované jako začátek školního roku. Vklopýtám (doslova, ty boty jsou nalakované zlo) do sálu, ihned nalézám své spřízněné duše a už to jede. Vlastně komentujeme vše i během dlouhé a únavné řeči ředitele, jeden by z ní usnul i vestoje. Nakonec jsme namačkáni dopředu a musí nás hned vyfotit, jako by to nestačilo jednou ročně v červnu. Jestli někomu praskl objektiv, je to jen jejich vina!
Třída zeje prázdnotou. Sedm lidí pryč a dva noví, takže rekapitulace mínus pět. Jedna kamarádka si to namířila do Londýna (navěky), druhá do Polska a třetí o třídu výš. Volejme sláva nazdar, protože lepší už to nebude!
Tak, a mám zas na měsíc vystaráno.
Ale kuš, čeká tu asi deset kreseb rozličných a jeden kus psychopoezie. Tož jestli se mi bude chtít.