Červenec 2012

poppy seeds and fragile leafs

25. července 2012 v 20:11 | Werika |  Fotky
... Protože není nic lepšího než popadnout deset let starý fotoaparát a vydat se na osamělou toulku.
Vážně.
Co sejde na tom, že jsem se téměř usmažila, neboť se má maličkost neobtěžovala ověřit si teplotu venku a vesele si vyrazila do třicetistupňového vedra v riflích?
Co na tom, že ovádi vychcaně hryžou i přes vrstvu džínoviny a vy jste zřejmě alergičtí, takže máte na stehně bouli o průměru vaší dlaně?
Koho zajímají pochybovačné pohledy kolemjdoucích pejskařů (vypovídající o jejich skepticismu vůči vašemu mentálnímu zdraví), zatímco se krčíte mezi stébly trávy či vedle klasů pšenice a s objektivem deset centimetrů od pavouka se na něj pokoušíte zaostřit?
Jak by mě mohly rozhodit ustarané otázky ze strany rodičů, neb dle nich "vypadám smutně, když jdu ven takhle sama samotinká"?
Proč by mě mělo něco z toho vyvést z míry? Dělám, co mě baví. Nepotřebuji kolem sebe tlupu lidí, kteří stejně nepochopí, jak mám vztah k tomu všemu. Čerpám energii z tiše šumící trávy, z máchání motýlích křídel a z chmýří pampelišek kolíbajících se ve větru. Prostě jen jdu, rozhlížím se kolem jako Alenka v říši divů a nepřemýšlím. Hledám detaily. Malinké zázraky. Jestli jste na tom stejně, pojďte se mnou.

Bzučící loukou, pak kolem nekonečných lánů obilí a nakonec do zeleného světla lesa. Na téměř dvě hodiny jsem skoro zapomněla, kde bydlím. Kousek od toho začouzeného sídliště, které zná jen odstíny šedi, cigaretové nedopalky a zápach etanolu. Sice ne přímo tam, ale co by kamenem dohodil. Uvězněná v prvním patře mezi tuctem stejných bytů.

Na chvíli jsem to odsunula stranou.

24 hodin

14. července 2012 v 17:59 | Werika |  Rádoby poezie
Myslím, že tuhle rubriku přejmenuju na "rádoby poezie". Víc to sedí.

Cokoliv, co se mi v poslední době vylije z pera, se týká stejného či podobného tématu. Zatmění mozku (vím kým), které trvá tři měsíce, zatím. Ale abych pravdu řekla, vůbec mě to nesere. Dává mi to docela dost podnětů k produktivitě.
Jestli je žádoucí, to už může být rozporuplné.

Poezie je pro mě téměř zásadně noční záležitost. Vím, že když nemůžu usnout, většinou uprostřed tmy vstanu, hmátnu po nejbližším kusu papíru a psací potřebě a poslepu napíšu verše, které mi prostě plují z podvědomí přímo do ruky. Často ráno ani nevím, co jsem napsala a luším po sobě ty klikyháky.
Jako předevčírem.

Co více říct? Můj denní režim. Mých čtyřiadvacet hodin.

24 hodin

přes den

tančím mezi asfaltovými trhlinami
sbírám barvy do košíku
houpu se na oběžné dráze
vibruju se zvukovými vlnami
zhasínám světla v hájích

---

v noci

vdechuju hvězdný prach
poslouchám tok času
rozprávím s kapkami deště
dešifruju vzkazy pod postelí
šeptám tajemství do éteru
---
písmena mi malují obrazy pod víčka

"Take that off, what are you?"

9. července 2012 v 18:31 | Werika |  Kresby
Slovy M., který zase cituje Schwarzeneggera:

"Jsem zpět!"

Jo, strhla jsem tu starou fasádu a vymalovala to tu do červena. Vivat Red Hot Chili Peppers! Nehorázně se na ně v sprnu těším. Akorát Anthony by si mohl dát pryč ten porno knírek, co s ním vypadá jak Hitler. Zato se fakt těším na Joshe. Ale to je opět trochu off topic, fangirling si nechám na jinou příležitost (těch ještě bude!).

Inu, když zatím trčím doma, rozhodla jsem se toho náležitě využít. Kreslím jako o život (ne doslova, samozřejmě). Zatím mám na krku dva Art Trady, jeden věnovaný obrázek (do kterého jsem se sama vrhla) a jeden request (jež se mi převelice nechce, a tak to s ním vypadá všelijak). Navíc momentálně pracuju na jednom fan artu Portalu 2 (kdo nehrál, dělá neodpustitelnou chybu! Now you're thinking with portals.). Kromě všelijakých nedokončených malůvek a nedokonalých čmáranic jsem zatím sfoukla dva větší počiny.
A jeden z nich není jen větší, nýbrž přímo gigantický. Na mé poměry.

(A teď pozor, přichází jedna z příležitostí pro nekontrolovaný fangirling!)

ASDFHJKLASKDAFAGH IT'S THE AVENGERS IT'S IRON MAN IT'S TONY STARK IT'S ROBERT DOWNEY JR IT CANNOT GET ANY BETTER THAN THIS! GET OVER HERE RIGHT NOW AND LET ME MARRY YOU SO I CAN DIE IN PEACE!

Uf, to by blo. Takže o tom to je. o fantastickyúžasněperfektním Robertu Downeym Jr aka Tonym Starkovi aka IRON MANOVI. Áno, musela jsem to ventilovat a stvořila jsem tuto poctu mému fangirl idolovi.

To, že mi trvala tři dny, strávila jsem nad ní hromadu času a absolutně jsem opomenula pracovat ve vrstvách, to už můžeme opomenout. TADÁ! Malinko jsem si i zdokumentovala postup, takže ten se nachází pod perexem, jestli někoho zajímá.

Dle mého názoru se jedná o jedno z mých nejlepších děl, takže jsem na to hrdá a jakoukoliv kritiku nesu velmi těžce :D

Nuže, FANFÁRY! :D

No a níže najdete ten veleslavný postup.

jen tak ze srandy

3. července 2012 v 15:07 | Werika |  Říkejme tomu deník
idgaf---

Mwhahahah.

Protože jsem náhle dostala neodolatelnout chuť prohlídnout si tohle zákoutí internetu. Kdyže jsem to naposledy psala? V listopadu? Fíha, už před více než půl rokem, tak to je vtipné. Hezky to tu hnije, jen co je pravda.

Už tady nemám moc co říct, víte. Přešla mě ta doba, kdy bych byla v extázi ze sta návštěvníků denně, cítila potřebu podělit se o každou čárku, kterou jsem nakreslila a každé vyplivnuté slovo. Protože, přiznejme si to, blogování je z velké části jen prachsprosté attention whoring. V každém z nás je ta maličká potvora, co slastně vrní, když jí dodáte pozornost. Není na tom nic špatného, dokud ji neživíte přespříliš. To se pak může vymknout kontrole.

A jo, občas mám to nutkání něco napsat. Ale zeptejme se, kdo má skutečný a vážný zájem o to, číst si v myšlenkových pochodech jedné typické náctileté? Pořád to samé: on, přátelé, on, depkaření, on, sebelítost, on, občasné příhody, on. Kolotoč. Jednou je to možná sranda, snad i podruhé, ale stokrát? Prosím vás.
Takže když opravdu potřebuju něco vyplodit, hodím to na ten blog, který znají asi dva lidé, z nichž žádný nekomentuje, a je mi fajn. A i to udělám jednou za uherský rok.

Víte, že letos v červnu už to byly čtyři roky, co jsem si založila tuhle stránku s nejpitomějším jménem pod sluncem? Je docela srandovní prohlížet si staré články. Ta naivita a dětskost, která z nich čiší. Vím, že momentálně na tom nejsem o moc líp a za pár let se budu smát přesně nad tím, co právě teď vyťukávám do klávesnice. Ale to až za nějakou dobu.
V tenhle okamžik chci jen obejmout. Pevně. Ale to už je trochu off topic.

Možná se sem zanedlouho zase kouknu a uvidíme.

Užívejte si, když můžete.