Listopad 2011

Jen trochu mimo sebe

19. listopadu 2011 v 20:10 | Werika |  Říkejme tomu deník
Tak vidíte, jsem opět zde. Neřekla bych zrovna sršící energií a plná nápadů, ale budiž, aspoň má existence přetrvává a to se taky počítá, což?
Zvláštní to místo, tenhle svět. Chvilku vřelý a přívětivý, a během hodiny ztvrdne na kámen, mrazivý a nepřátelský. Občas si v něm připadám jako vetřelec. Víte, někde by se měly prodávat vesmíry na míru. Přesně na míru, kde vás nikdo neodsuzuje, nikomu vaše návyky nepřipadají divné, tam, kde žijí vám podobní jedinci. Asi by to tomuhle místu ubralo na pestrosti...
Jestli mě momentálně nechápete, žádnou paniku. Taky si nerozumím, ale to už je vedlejší. (;
Víte, že už je mi patnáct? Vlastně už dva měsíce. Jenom zatím jaksi nebyla příležitost to sdělit. Zas stárnu. No jo, ale teď už to bude spešl, s občankou. Jak vzrušující. Ne. Nelíbí se mi ta zakulacená patnáctka v kolonce "stáří". Je to věk, kdy vám všichni říkají, že už musíte být dost zodpovědní, rozumní, nápomocní, samostatní, ale na druhou stranu stejně nic nemůžete. Kdepak, tohle číslo se mi vůbec nepozdává.

Uvažuju, že půjdu dál. Jinam. Už mě to tady unavuje. Sny o stránce, která přetrvá deset let, hu hu. Myslím, že tady už nemám co říct. Nikdy jsem tady nic neříkala. Nic důležitého. Nic, co by vás nezajímalo a zároveň zajímalo mě. Možná proto chci pryč. Teoreticky můžu psát sem, prakticky--- ne. Tohle místo je příliš otevřené. Holt mě jako dvanáctiletou pipinku nenapadlo, že jednou si tu bude chtít jedna přecitlivělá náctiletá holka vylívat srdce, huh?

Everything's not over yet. We'll see... A možná se věci změní. Zatím budu bloudit, bloumat, bláznit, blouznit....

Příliš pozdní baf?

10. listopadu 2011 v 20:36 | Werika
Tak tohle je strašně vtipné!

Naplánovala jsem si tenhle článek speciálně k tomu krásnému "výročí". Ano, měly to být přesně tři měsíce ode dne, kdy jsem uveřejnila poslední článek, bohužel to nevyšlo. Poslední článek se tady objevil 3. srpna.

A pak ticho.
A ticho.
Ticho.

Důvod?

Prázdniny byly tak dokonalé, že jsem nedostala důvod psát, když jsem si mohla užívat. Pak přišlo naše milované září a euforické období pokračovalo. Nějak jsem necítila potřebu psát. Přijde období, kdy ne, že byste neměli světu co říct, nýbrž toho máte na srdci hodně, ale nepotřebujete to roztrubovat veřejně. Prostě jsem si s nimi užívala takový permanentní milý malý pocit štěstí. Zavrtaný až do hloubi mýho mozku/srdce/*insert random organ here*. Tak proč to sem rvát?
No a pak říjen. Věděla jsem, že to bylo příliš dokonalé na to, aby to vydrželo delší dobu, ostatně už ty celé va-tři měsíce mne překvapily. Přišla lavina a pohoda zkolabovala jako domek z karet. Pět set padeást pět projektů, testů, úkolů, však víte, kvarta. No a duševní klid byl taky ten tam. Jednu dobu něco dost bolelo, ale jelikož nehodlám být za hysterku, přenesla jsem se přes to.
Teď už se zase věci obracejí k lepšímu. *klep klep* Školní kolotoč zvolnil tempo, nečekaná příjemná překvapení se nakupila takřka v jednom týdnu. A tak se mi pomalounku, ale jistě začala do hlavy znovu vkrádat myšlenka na můj předrahý blogísek. Inu, až bude času ještě více, mohla bych to tady trošku oprášit, sfouknout pavučiny a sesmolit pár věciček v editoru. Určitě to udělám.

Jenom nevím kdy.

Ale jistě se to stane.

Prozatím pouze dávám vědět, že zatí se má existence stále projevuje, a to až příliš. :)

A bientot, mes amis.


A jen malinká ochutnávka s mé současné tvorby. Typografický tentononc.