Březen 2011

Moment

27. března 2011 v 15:06 | Werika |  Rádoby poezie
Tak nám ukradli jednu hodinu dne, jako každý rok. Venku už se zase bvalí ta bzučící a štěbetající vlna, suchá hnědá tráva je už místy okořeněna zelenými výhonky a na větvích už docela nesměle vykukují mrňavé pupeny. A abych nezapomněla, vítr mi pokaždé vžene do očí čerstvou dávku pylu na pčíkání, hurá, alergie. No jo, jaro.
A tak dnešní kousíček poezie taky trošku voní tím obdobím. Zkošela jsem něco kapánek jiného, tak jsem zvědavá, jak se ten můj malý experiment vyvrbil. Moment...

Moment

zas jsem si oblíkla
svoji obnošenou osobní galaxii
a skáču do kapek deště
protože sněhový vločky už nemaj na skladě

druhý ráno vykvetla hvězda
objevila se s novou dimenzí světla
a to neznámý stéblo života
opět trochu povyrostlo

k snídani jsem si dala
extrakt ze srdeční chemie
to jsem ještě netušila
že způsobuje citový exploze

třepotavá vůně motýlů
má ještě moc pomačkaný křídla
vždyť jim je půl věčnosti
nikdo nevyměnil

a tak si nějak plavu
tou zelenou pouští
čichám k atomům
a zas čekám na zvuk ticha

jak dlouho může trvat taková maličkost

20. března 2011 v 20:28 | Werika |  Kresby
Dlouho, pokud nemáte náladu, nápad a talent.

A ta si tento rozdělený obrázek vesele hnil po dobu jednoho měsíce ve složce "GIMP a spol.". Včera jsem dostala mírné delirium a konečně jsem s ním udělala něco, co se dá označit za "dokončení".
Ach, proč jen stále měním styl? Pravdou je, že to byla pouze řečnická otázka, odpovědi existují dvě - buď zjistím, že mi daný způsob nebyhovuje, nebo v něm nedokáži jisté předměty nakreslit. Tak snad se u tohoto udržím co nejdéle. Už v něm mám asi pět obrázků, hu. Snažím se o "ilustrační" styl, jednoduhé vyabrvení a stínování, ale zase jiné oblečení.

Tak dost kecání. Máme tady tu malou a nepříliš milou malůvku. Mrzní mne, že Corelu chybí tak šíleně potřebný nástroj, jako jsou "Křivky". Vez nich neudělám ani tabletem rovnou čáru. A tak mi přišel opět na pomoc Gimp. Ta ruka je postiižená, já vím. Proto je druhá schovaná za zady!

Pojmenujte si tuto dívku (čekáte ode mne snad něco jiného? Ale dočkáte se, uvidíte! Na něčem pracuji!) jakkoliv chcte, já jí říkám Petra. Nevím proč, ale mám ráda zrzky :) Pozadí opět ušlo, muhehe.

Proklaté páchnoucí ruličky

15. března 2011 v 20:54 | Werika |  Hrát si na filosofa...
Proč jsem si v životě nepotáhla z cigarety a nikdy se to nestane.

V trafice vám pohled padne na bílou krabičku s tajemným nápisem Marlboro. Co se v ní ukrývá, to je nám všem již důvěrně známo z reklam. Na první pohled jen nevinný drobný váleček, viďte? Co by vám přeci taková maličkost mohla způsobit? Maximálně vám nebude chutnat.
Nechutná? Tím líp. Toť nejprostší možnost. Všichni ale víme, že to tak nechodí, že? Po kočičích hlavách se válí oranžové či hnědé nedopalky. V tramvaji vás omráčí puch táhnoucí z osoby, jež si evidentně často a s chutí zakouří. Možná tomuto zlu - nikoli zlozvyku, vysvětlím vám později, proč to takto vnímám - podlehl i někdo z vašich příbuzných, či hůře - nezletilých známých. Koho už dnes zajímá zákon - každý týden, když se navracím domů, potkávám hlouček sotva patnáctiletých, jak labužnicky vyfukují oblaka hustého dusivého dýmu. Že to stojí kupu prachů? Ale prosím vás! Co mi je po tom, já je potřebuji, i kdybych neměl co jiného do úst!
A teď na rovinu - naše třída taky není svatouškovská. Minimálně dvě dívky pravidelně potahují nikotin a další svinstvo obsažené v té hnusné droze. Co na tom, že se to ponejprv snažily ututlat - ten pach nezakryjete ani půl flaškou deodorantu. A když už je nám to tedy známo, ani tvrzení, že už kouřit přestaly, je marné. Jak říkám - všechno je to o tom smradu. Loni to ale bylo horší, rozhodně. Různí zvědavci od nás taky neodolali vábení a hurá zkoušet. Naštěstí ne všichni setrvali.
Cigarety se mi hnusí už odmalička. Kdybyste si přáli znát přesný důvod - je mi křišťálově čisté, že je to tichý zabiják. Vlastně jen legální droga. O nic lepší než nějaký kokain nebo heroin. A na nějaký filtr vám kašlu, stejně vám toho jde do plic tolik, že už to je skoro fuk. Obtěžuje to ostatní - víte, že ve městě denně vdechnete tolik kouře, jako byste sami vykouřili cigaretu? - a vás to ničí. Zvenku i zevnitř. Mé spolužačky se urputně bránily.
"Ale moje mamka taky kouří a nemá žluté zuby a špatnou pleť!!!"
Má odpověď? To přijde. A já to vím dobře, jelikož má babička kouří. Má teta taktéž. Druhá babička taky kouřila, ale - díkybohu aspoň za to - nechala toho. A můj dědeček... Taky kouřil.
Ne, neodvykl si. Abych to tak řekla, už si nezakouří. Desátého března letošního roku nás opustil ve věku pouhých šestašedesáti let.
Pokud je to vůbec ještě možné, nenávidím teď cigarety ještě více, neboť to ony mi vzaly dědečka. Rakovina plic, ano. Bylo již příliš pozdě. Pořád se o tom mluví, varování a upozornění vám visí před očima, a stejně je neberete na vědomí. Vidíte, kam to může vést?
A stejně pořád budete kouřit. Možná trochu znervózníte a vaše první myšlenka, která vám propluje mozkem, bude: potřebuju cígo. Je to koneckonců každého člověka vlastní rozhodnutí, ale ničí mne pomyšlení, kdo bude další... Jak by už teď neumíralo dost lidí jinými způsoby.

Cigarety jsou čiré zlo. O víc ani o míň nejde.

V černobílém

4. března 2011 v 18:40 | Werika |  Fotky
*aktuální hlodání: velkej frňáku! Napsala jsem mu k narozeninám a mé přání ční nad ostatními svou délkou. A to má jen dva řádky. Lidi jsouu dneska skoupí na slovo, to vám povím...

Včerejší a dnešní. Člověk se aspoň doma nenudí, v jednom pokoji se toho dá najít překvapivě mnoho. Mám zvláštní vášeň pro černobílé fotky, takže dne převažují. Ovšem na konci vás rozzáří žluťoučký tulipán (:

takových skleněných udělátek máme doma dost.