Leden 2011

Winter Miracles #2

31. ledna 2011 v 18:40 | Werika |  Fotky
Mňahaha, a máme tady druhou várku. A nejen ji! Pravidelní návštěvníci si mohli povšimnouti i nového vzhledu - zhruba tak po třičtvrtě roce ^^' Už bylo vskutku načase! Opět sakumprásk celý design je má práce v Inkscapu :) Sand se líbí... a bufou se líbit i fotografie ;)

10
Up to the frozen heaven. Jediná fotka stromu ;)

Nu a zbytek se nachází na vám již známém místě :)


Winter Miracles #1

30. ledna 2011 v 15:02 | Werika |  Fotky
Na Krásnou.cz si ještě chvíli musíte počkat :D

Včera jsem byla poslána nakoupit. Jakmile jsem vyšla ven, myslela jsem, že umřu. Taková krása! Na všem, ulpívaly takové nádherné ledové ostny. Takže jakmile jsem se vrátila, popadla jsme foťák a vylítla ven. A fotila a fotila a fotila. Dohromady tedy šestatřicet fotek, ale vybrala jsem pouze osmnáct. I tak je jich ale hodně, takže jsem si to rozdělila na dvě poloviny :) Další várku mžete očekávat... No, neznámo kdy. :) Zjistila jsem, že foceni veku mě činí vážně, vážně šťastnou.

Nu, už ani není moc co obkecávat, kochejte se :D Na deviantARTu sklidily fotografie docela velký úspěch, snad se budou zamlouvat i vám :)

Spiky Prison. Plot hned před naším domem. A takováto krusta leží na všem :)

Celý článek ;))


Nevidím důvod k přehnané aktivitě.

21. ledna 2011 v 19:39 | Werika |  Fotky
Blogové, samozřejmě.

Jenom přihodím dvě malé a ne zas tak milé fotky z dávnější (= měsíc či dva) doby.

Jak originálně jsem opět chtěla vypadat! Jak se pořád snažím být zajímavá! Jak jen se pořád někam cpu a čekám, že to bude mít nějaké výsledky!

Ale nechme toto být. Už jistě velmi netrpělivě čekáte na ta slavná díla, viďte?

Proč psát dlouhé články? Jsou přeci nudné, nebo snad ne? Ovšem že ano, vždyť to přece psali na Krásná.cz! A uveřejnila to jedna z nejlepších blogerek! To prostě musí být pravda, jiná možnost se ani nepřipouští!

Sakra, vyzrazuju obsah mého příštího článku. Poznáte se s ním brzy. A budete jej nenávidět.

Tak tedy hr na to.
Jsou to fotky mé stolní lampy, s pokusem o netradiční úhel. Přesněji řečeno se jedná o jednu a tutéž fotku, ovšem jedna je odbarvená a druhá ponechána v normálním stavu. Co více říct, zbytek poznáte z fotografií.
no place to hide

Shadows with the colours

Ona

12. ledna 2011 v 20:23 | Werika |  Rádoby poezie
Označila bych tuhle za slabší, ale vystihuje to, co si myslím.

ONA je člověkem, kterého bych chtěla pomlouvat ze všech nejméně. ONA se mi již mnohokrát stala múzou a chtěla bych JÍ to oplatit, jenže co si ONA myslí, to mi zůstává záhadou. Podíváš se JÍ do očí a uvidíš dvě ořechové skořápky, nesmírně tvrdé, téměř nemožné na rozlousknutí, kryjící veškerý křehký obsah uvnitř. Nikdy nevím, čím JÍ udělat radost, co JÍ vadí... ONA je jednou ze záhad tohoto světa.

Ona

Na hraně ledu a ohně
Nekolísala v prázdném okamžiku
Bez opory žila v
mezisvětě

Nezbrojila jedem z úst
Řezala chybějícími slovy
Křičela jen
dovnitř

Po zvukových vlnách
plula neviděna
A když se topila
Nevolala

Přinesla vůni změny
Rozsvítila pár hvězd
A s pesimistickým úsměvem
odtančila

random madness.

10. ledna 2011 v 19:14 | Werika |  Fotky
Tohle byl mizerný víkend. A dnešek tež. Jsem rozlámaná, pološílená, naštvaná a zmatená. Co jsem A. udělala, to nevím, snad jsem ji něčím urazila, či tak něco? Dnes mi odpovídala takovým podivným tónem, něco mezi otrávením a smutkem. Většinou, když se jí zeptát, co se děje, odvětí, že nic, ale já se v ní nevyznám... Je to taková složitá osobnost.

No nic, vylejvárna stejně nikoho nezajímá, všichni prahnou jen po výrobcích a spol, že? No, tak ve středu jsem si vzala do školy foťák, jelikož dělám pro školní noviny a fotila jsem učitele do článků. No, a to bych nebyla já, kdybyh se neomezila jen na zadanou práci, že ano. Zahodit takovou možnost výcvaků? Ani za nic! A tak jsem vzala milý Canon a fotila vše od své čepice přes pastelky až po nehty mé kamarádky (a to jsem si nevymyslela). Tak jo, jdem na to.

Tak už víte, jak vypadá záhadná A. :P


Viz CČ, milí drazí.

another bittersweet day.

7. ledna 2011 v 20:36 | Werika |  Říkejme tomu deník
Je mi tak trochu volné, zda si toto přečtou "nevhodné" osoby. Tak ať. Toto je koneckonců stále svododné místo.

Měla bych si uvědomovat, že se vlastně mám velice dobře. Nechybí mi přítelé, rodina, dobré známky, bezpečí, zájmy. Nechodím, jako každý druhý čtrnáctiletý "teenager", nakupovat s nadšením a nemám kvanta bestofních kámošeQ... nu, a je mi fajn. Avšak do jednoho klasického scénáře zapojena jsem. Je to tak ohromné klišé, až by se mohlo zdát docela trapné o něm psát, když stejný problém řeší tolik osob a na světě existuje milion daleko horších věcí. Ovšem v rámci mne samotné se jedna o problém takřka sloních rozměrů.
Och ano, ten pozoruhodný pocit ukrývající se pod slovíčkem láska. Ve svých čtrnácti jsem ještě neměla kluka, proč to nepřiznat? Je to snad poklesek? Odpovím si sama, ovšem že ne. Ostatně, už i pojem "mít" kluka/holku je mi krajně nesympatický, vlastníme onu osobu snad?
Začněme s jedním obvyklým scénářem, na který narazíte v nejméně padesáti procentech romantických filmu. Ona, nepříliš výrazná dívka, a on, nádherný kluk. Ha, a tady už se zastavíme a něco poupravíme. Nikoli, on neoplývá neuvěřitelnou krásou, ani se nedrží ve středu pozornosti. Pokračujeme neupravenou verzí, kterou zatím není nutno měnit. Holka pana Vyvoleného samozřejmě miluje, jak jinak, ovšem nebylo by to zajímavé, kdyby se nám do toho nevloudil nějaký problém. Pan Vé samozřejmě city nebohé děvenky neopětuje, nýbrž sám touží po jiné slečně, jež je velmi krásná. Ta však opět ne... chápete, jak se věci mají.
Co bude následovat? Samozřejmě že když už situace vyapdá naprosto beznadějně, pan Vyvolený rozpozná své něžné city vůči první dívce a psaní toho, co nastané potom, si raději odpustím, jelikož už se mi ze všeho toho cukrkandlu zvedá žaludek a ironie už bych taky mohla nechat.
Stop! Pozastavte film, přišla nová verze scénáře! Ponecháme snímek ve stavu před happyendem a tato situace potravá až do skonání světa! A všichni budou spokojení!
Fuj. Poslední dobou se má řeč hemží samým sarkasmem a ironií. Měla bych toho nechat, ale nějak se mi nechce, nebo nemůžu. Tak. A teď si přeneseme takový film do reality. Líbí se vám, když se scénář bude týkat vás? Jistě ano první odpověď, která mne napadla. neříkala jsem to?. Ne, ovšem že ne. Sice říkám, jak nesnáším šťastné, sladké konce ve filmech, ale kdo by tak chtěl skončit doopravdy?
No, tak jsme se tedy konečně dobrali (přesně řečeno jsem se dobrala) k tomu, jak je to se mnou a M. Ale ano, řeknete si, je to je hloupá holčičí zamilovanost, za chvilku to přejde. Pozoruhodné je, že já si to samé říkám už rok a půl a za tu dobu ze nezměnilo ani ň.
Stále ten stejný pocit, jako byste měli v břiše zabodnutý háček a za ten někdo zatáhne pokaždé, když M. uvidím. Pořád naivní sny, ve které ani nevěřím. Zoufalé pohledy, které mi HROZNĚ MOC POMŮŽOU, víte? Ano, to všechno jsou ty typické žblebty čtrnáctileté zabouchnuté holky. Všechno to zní tak otřepaně a nezajímavě, když si to po sobě přečtu. Chtěla bych popsat listy a listy prázdného papíru, kdyby bylo třeba. Vynalézt nová slova. Složit píseň a celý den ji zpívat (což by bylo prostě úžasné, s mým hudebním hluchem).
A víte, co je na tom nejvtipnější? Že to všechno by stejně nepomohlo.
Bez ohledu na to, jak krásný den prožiji, pořád v něm bude stopa hořkosti.

beaten

Nebeská dáma

5. ledna 2011 v 16:05 | Werika |  Kresby
Jak jsem již psala, k Vánocům jsem dostala nový grafický program, Corel PHOTO-PAINT X5. Musím říct, že to je rozhodně jiná úroveň než Gimp, i když ten jsem si ponechala. A na co by mi Corel byl, kdybych jej nevyužívala, že ano. Nuže, 31.12.2010 v 23:18 jsem dokončila první malbu v něm. Dala jsem si tehdy závod s časem a snažila se dokončit obrázek ještě v roce 2010, což se podařilo. :D

Musím ale říct, že jsem na tom pracovala velmi, velmi dlouho. Dávala jsem si hodně záležet na stínech, především těch ve tváři, ovšem nejsou vidět tak, jako bych si přála. Původně se mělo jednat o další ilustraci k Jonathanu Strangeovi (jehož už mám dočteného a konec trochu překavpil), ovšem nakonec se to zvrtlo v nepojmenovanou dámu s úděsným pozadím.
Mé hodnocení? Inu, když si nebudu všímat pozadí, bude to něco kolem osmdesáti procent.

Malbu vkládám pod perex, jelikož je velká a netoužím po tom, aby se vám sekaly počítače. :)

PS: Brzy snad bude nový vzhled, poněvadž tento zde straší už půl roku nebo jak dlouho... :)


Až spadne poslední hvězda

2. ledna 2011 v 16:29 | Werika |  Jednorázovky
Napsáno pro jednu soutěž na téma, které vidíte v nadpisu. Nejprve jsem si s tím nevěděla rady, ale pak mne něco osvítilo. Nuže, opět poněkud nezvyklý styl a zakončení. Ne, nebudu kaziit "zážitek", zde to máte :)

Mírně přepracováno podle saspi.


...
               
               To datum si vybavuji naprosto přesně. Vypálilo se mi do paměti žhavými uhlíky. Úterý, čtvrtý den měsíce června. Noc se rozlévala nad krajinou, stejně černá, hladká a prostá jako inkoustová kaňka. Temný plášť pokrýval lány polí rovné jako list papíru, táhnoucí se do všech světových stran a končící až kdesi v nedohlednu. Na zemi se míhaly sytě zelené a červené skvrny a půdu prosycoval zvláštní pach, mně dosud neznámý, a přinášející nové události.
                A přece nebyla taková tma, jakou bych očekával. Na nebesích se totiž míhaly desítky, stovky, snad i tisíce jasných bodů a ozařovaly svým světlem onu scenérii. Každá z těch hvězd se snášela k zemi elegantním obloukem a na zemi se rozprskla v ohromný ohňostroj drobných částeček. S každou padající hvězdou jsem si v duchu pronesl přání a pokaždé znělo stejně.
                Na poli jsem se nenacházel sám, to ani zdaleka ne. Každý člověk zvedal hlavu k obloze. Někteří z nich by se snad raději věnovali jiným činnostem, avšak fascinující déšť ohýnků je hypnotizoval.
                Stál jsem tam, hlavu zakloněnou, v ruce těžký, oválný předmět, který jsem v životě neviděl a jehož účel mi zůstával utajen, i když se mi již mnoho osob snažilo trpělivě vysvětlit, k čemu jej mám použít. Byla mi trochu zima, ovšem říkal jsem si, že něco takového se každý den nevidí. Odér ulpívající v půdě se stal intenzivnějším a já rozpoznal mírně slanou příchuť.
                Z nebe padala poslední hvězda. Již jsem si nic nepřál. Mé předchozí žádosti také zůstaly nevyslyšeny. Jiskřivá koule se mne dotkla. Každým kouskem těla mi proletělo milion jantarově a zlatě zbarvených světel a díky jejich žáru jsem už necítil chlad. Pohybem, který se zdál trvat věčnost, jsem se sesunul k zemi. V uším mi stále zněl zvonivý zvuk té neuvěřitelné exploze. V ústech jsem ucítil teplou tekutinu stejné chutě, jakou byla nasáklá i zem pode mnou. Plnila také mé plíce. Zachroptěl jsem.
                "Nenávidím válku…"