Říjen 2010

Layout pro Lucku (Lumixx)

27. října 2010 v 19:14 | Werika |  Grafika
Po dlouhé době jsem si zase zkusila design. Víceméně nedobrovolně, protože byl na přání :D
Jedná se o vzhled pro Lucku z blogu http://lumixx.blog.cz/, která jej zatím nemá nastavený, jelikož jsem design dodělala teprve dnes.
Lucka si něco zeleno-modro-hnědého, což se mi skutečně splnit nepovedlo :-D. Takže je laděn pouze do zelených tónů.
Co se tématu a obrázků týče, na designu měla stát dívka, za kterou se dio dáli vine cesta a také něco podzimního, což jsem doclea splnila. Podzimní list, slečna i cesta se nacházejí v záhlaví (: Nesmírně se mi líbí textura, kterou jsem, jako i ostatní použité obrázky (které byly volně k použití), našla na deviantARTu. Základ layoutu, čili tvar, jsem vytvořila v Inkscape. Zbytek je dotvořen v Gimpu.

...Ovšem to nastavování! Vždy mě popadá hysterie, když se pokouším donutit Blog.cz ke spolupráci a tentokrát tomu nebylo jinak. Ovšem bitva je vyhrána a vy můžete finální výtvor zhlédnout na adrese

nebo rovnou tady (:

My Parallel World - layout

Můj poslední

24. října 2010 v 16:51 | Werika |  Kresby
...My last balloon day.

Z důvodů, které sem nechci vypisovat. Obrázek věnovaný mým spolužákům...
Nezapomenu.
Proč mi to stále nedochází? Už vím celý týden. V pátek to vyvrcholilo... Měla bych něco cítit, místo toho v sobě mám prázdno.

Nezapomenu.

Kvůli A., L. a H. především. Ale bez ostatních by to taky nebylo ono.
Ať už jsem o vás řekla colkoliv, ve výsledku jste daleko lepší.


Experimental.

18. října 2010 v 19:13 | Werika |  Fotky

Nadpis mluví za vše. Jen pokus, který dopadl lépe, než jsem očekávala.
Mírně jsem si hrála s naší "nebula plasma ball", která vypadá zvlášť dobře, když je tma. Bez blesku to bylo těžké udržet, ale na tu bídu... to taková bída není (: Abych se přiznala, naopak se mi dosti líbí :D

Plasmatic
Enjoy!

Svět bez písmen

16. října 2010 v 21:18 | Werika

Kašlu na rubriky.
Chci tady mít vylejvárnu. Abych mohla svodobně napsat, co jsem dneska dělala, jak jsem se cítila a co mě štve.
Ne, abych furt musela hlídat, jestli mi náhodou neuteklo něco osobního, protože některý lidi by si to mohli přečíst a taky by to udělali.
Nenávidím, když přes den někoho ve škole slyším vypustit z úst "Ten poslední článek byl fakt zajímavý" a "Kdy dáš na blog další obrázek?"
Věnováno vám. O propojování virtuálního světa se skutečným až na pár výjimek opravdu nestojím a vy to moc dobře víte. Tak proč prosby nepomáhají a výhružky jsou na nic?
Chci možnost psát otevřeně a anonymně. Což v podstatě mám, ale jak to trefně vystihla Rainy, "Nejde o svobodu projevu, ale o svobodu PO projevu". Kdybych sem napsala něco hodně osobního - já nevím, třeba jen, kdo se mi líbí a že je to někdo ze školy - co uděláte? Seběhnete se a budete se vyptávat.
Naposledy, prosím. Pokud zrovna čtete tento článek, nechť je tou poslední věci, kterou na tomto blogu spatříte.
Je to, jako byste mi lezli do papírovýho deníku, takže si do něj pak musím jen kreslit.

beg you

Kde je hranice mezi pocity a úmyslným přitahováním pozornosti?

5. října 2010 v 17:59 | Werika |  Hrát si na filosofa...
Prosím, přečtěte si tento článek. Především ti, kteří si myslí, že jsem jakási exhibicionistka s neovladatelnou potřebou se zviditelňovat.

she just wants to be interesting
Blog.cz je nesmírně složitě propletená sít všelijakých stránek, z nichž se některé liší jako motýl od žirafy. V takové záplavě se jeden samostatný blog ztratí více než snadno. A když už se vyškrábe o kousek výše, směrem na výsluní, neznamená to, že to začíná být jednodušší.
Jak velkou svobodu projevu máme? Smím napsat vše, co mám na srdci? V podstatě ano, ale čím méně přetvářky, čím více osobitosti a odlišnosti, tím více kritiky. Na to si jeden zvykne, to je normální... Pište si dál, co chcete, jinak se z vás stanou loutky.
Co když ale někdo zveřejňuje takové články, aby na sebe úmyslně upoutal pozornost? Teď nemyslím žádnou Natalii Sadness nebo Lady Vanilku či jak se ty dívky vůbec jmenují, ale takového "typického", "autorského" (to slovo se mi začíná velmi protivit) blogera nebo blogerku. Může být i v Autoráku, tím líp.
Máme dva autory, A a B. Oba jsou "přiměřeně" známí. Bloger A si však usmyslí, že mu jeho sláva nestačí a proto napíše srdceryvný článek o tom, jak je nepochopený, jak krutý je svět, že mu vadí internetové vztahy, že končí, etc., cokoliv. Jeho návštěvníci se seběhnou a ejhle, najednou je utěšován, oplakáván, obletován. Bloger A odpovídá na komentáře, vyplakává se ostatním na virtuálních ramenou, ale potají se usmívá pod vousy a těší jej všechna přízeň.
Bloger B také není zrovna spokojen s návštěvností, ale nějak to přechází. Zrovna však zažívá zmatené, smutné, etc. období a potřebuje se vypsat, buď však neví, jak se vyjádřit, nebo neche všechny věci napsat veřejně, ale sdělit je potřebuje. Zveřejní mlhavou, nesmyslnou změť slov, náznaků a dá ji na svůj blog. Většinou takovýto článek vyvolá stejné reakce jako článek blogera A, ale bloger B je bere jinak.
Problém je v tom, jak poznáte, kdo k sobě přitahuje pozornost a kdo je upřímný? Můžete blogera A obvinit z vynucování pozornosti. Můžete totéž udělat s B. Jak ale poznáte, kdo mluví pravdu, když se oba dva budou bránit?
Proto se vždy raději zamyslím, zda daný člověk skutečně není upřímný, nebo prochází složitými událostmi. Vždy se snažím věřit, že je pravdomluvný, ač být nemusí. Obviňovat totiž každého z přitahování pozornosti je totiž podle mě daleko horší. Podle mě. Vy můžete mít jiný názor.

*zase mluvím o sobě* A nakonec pár sebestředných keců týkajících se tohoto tématu. Smazala jsem své dva články o změně, proměně a kdo ví, co v nich ještě bylo. Teď už to nikdo nezjistí, jelikož spočívají na blogovém pohřebišti. Proč? Právě jako příklad textu výše. Zjistila jsem, že si lidé začínají myslet, že jsem případ blogerky A. Každý nechť si ponechá svůj názor - koneckonců tady vládne demokracie - ale...
Zamrzelo mne to.
Už nějakou tu dobu se snažím psát jen to, co si skutečně myslím. Nenávidím přetvářku. Problém je, že mé články evidentně vyzněly jako snaha být zajímavá. Když se budu hájit, uvěříte mi? A jsme zase u toho.
Netvrdím, že jsem kompletně poctivá a se tam si trochu nepřilepším, to bych lhala. Ale skutečně se snažím psát jen podle svých pocitů, které však občas vyznějí poněkud... jinak, než jsem zamýšlela.
Dostávám se opět k článkům. Asi bych toto nikdy nenapsala a předchozí příspěvky by i nadále ležely tam, kde předtím, ale čirou náhodou jsem se zatoulala na blog M! (proti které mimochodem vůbec nic nemám a vlastně ji vůbec neznám), která psala něco o nové módě, kdy se blogeři - "autorští" - přesunují jinam, končí a, dovolím si citovat, "korunu tomu nasadila Werika, která začala poněkud trapně naznačovat, "tutlat" a mluvit o "velké změně".. připadá mi, že se snaží být důležitá, nebo na sebe přitáhnout pozornost.."
Ještě v tom článku bylo něco o tom, že se nemá psát, ale konat... Já jsem o tom sice psala, ale ne jen to. Už jsem to dávno udělala. A pokud to chcete vědět, dobře. Založila jsem si druhý blog. Osobní. A nechtěla jsem sem psát přímo, nechtěla jsem dávat adresu, protože na můj blog bohužel chodí spolužáci a já nechci, aby našli i ten druhý...

A tak tu sedím a píšu článek, který vyzní jako omluva pro to, co jsem naznačovala předtím a říkám si, jestli má smysl vůbec něco psát, vždyť už jen to, že máte blog, je vlastně sebestředné, že si urvete kousek internetu pro sebe...

Ztracená

3. října 2010 v 16:59 | Werika |  Rádoby poezie
Jistý útržek, který se v mé mysli zrodil už před jistou dobou - ne tak dlouhou, ale ani včera. Opět toto troufale nazývám poezií, ale jakýkoli jiný výraz bude daleko vhodnější (: K básni se pojí má úvaha o tom, co se stane, když místo života setrváváte ve snech.
Snění je krásné, to jistě, někdy ndaleko nádhernější než nudný, jednotvárný život, ale někdy takto můžete zameškat výjimečné okamžiky. Proto... Nechť se vaše duše toulá daleko do neprobádaných končin a insirace se drží u vás, ale neztraťte se na cestách... Dopad na zem bývá více než tvrdý.


Malovala černobílou duhu
spřádala pavučiny z cukrové vaty
schovávala se mezi skleněnými oblaky
A toužila po změně
Nevěděla
že stačí ochutnat vzduch
a začít žít

spectrum
Jenom rychlý náčtrt.