Květen 2010

Poslední skladba

29. května 2010 v 17:39 | Werika |  Jednorázovky
Tohle jsem začala psát už strašně dávno... V lednu, snad? Chtěla jsem něco trochu odlišného od mého stylu - čili žádné fantasy a nic veselého. Dostala jsem nápad, začala jsem psát, ale pak si múza dala na velmi dlouhou dobu dovolenou a nechala mě tady s nedokončenou povídkou. Teprve včera jsem se rozhodla ji dokončit stůj co stůj a dnes jsem uspěla.
Jak už jsem naznačila, není to nic pro milovníky happyendů. Pokoušela jsem se také o rozvitější popis. Jaký je výsledek mé snahy, to musíte posoudit sami. Snad se vám to bude líbit. :-)
(1 346 slov aneb tři a kousek stránky. Nejdelší jednorázková povídka, kterou sem kdy napsala.)



Never take friendship personal.

24. května 2010 v 20:51 | Werika
(Anberlin - Never Take Friendship Personal)

Jsou dny, kdy nevěřím na přátele.
Takových jsem si v nedávné době pár prožila a nepřeji vám je zažít. Takový pocit naprosté bezcennosti a nepotřebnosti... Připadala jsem si jako nejneužitečnější člověk na zeměkouli. Je docela hnusné, když se na vás přátele vykašlo, odkopnou vás jako nepotřebnou hračku.
Ale, řekněme... Tohle je za mnou. *klepe na dřevěný stůl*
Jsou dny, kdy věřím, že přátelé ještě nevymřeli. Jako dnes. Můj... přátelský problém (kdo zde byl minulý víkend, ví)... byl, řekněme, vyřešen, a dvě kamarádky mi nedávno vykouzlili úsměv na tváři, jedna tím, že prohlásila, že pro ni budu vždy kamarádka, a druhá tvrzením, se si myslí, že mi může věřit. Víte, takové drobnosti můžou znamenat mnohem více než každodenní psaní na Facebook o tom, jak vás někdo mocinky milunká.
Zjistila jsem, že mám s jednou spolužačkou mnohem více společného, než jsem myslela. Dneska jsme si každou přestávku sedly do takového našeho třídního PC koutku, pouštěly si hudbu a povídaly si. Máme dost podobný vkus, což mě příjemně překvapilo, protože já jsem na tvrdší hudbu, takový hard rock a podobné - ostatně poslechněte si píseň, kterou jsem přiložila - a v dnešní době se to všude hemží samou Slečnou Kachnou (em, Lady Gaga...), Justinem Biebrem a Rihannou a dobrá hudba mizí kamsi... víte kam. Naše třída je názorná ukázka. Když nám profesorka ve výtvarce dovolí pouštět si písně na přání, vždycky z toho lezu po zdi. Ale já jim zase na oplátku pouštím své neoblíbenější a nejtvrdší kousky, mwhahahááá!!! :D
Ale zpátky k... tématu? No, tak jsme s A. zjistily, že obě posloucháme stejný žánr, takže jsme se střídaly ve výběru hudby a nikdy jsem si nemohla stěžovat. :)
Taky jsme si povídaly o všem možném, o hudbě, o našich příhodách, i o třídě... Netušila jsem, že ještě existují lidé jako já. Bylo mi fakt dobře. Jediný problém je, že když je ve třídě jeden spolužák (který tam dnes nebyl), tak se baví skoro jen s ním a je to v háji. Ale i tak. Možná nemám důvod být pesimista...
Poslední dobou se stávám závislá na hudbě. Hard rock, punk rock a hardcore, všechny je miluju. Za mou nejoblíbenější skupinu můžu překvapivě poděkovat naší tetičce Wikipedii. Už jsem jednou neměla co poslouchat, tak jsem si vyhledala na Wiki seznam hard rockových kapel a vyhodilo mi to mimojiné i Anberlin. Á, jenom moji! :D Ne, vážně, od většiny skupin se mi líbí jen pár vybraných písní, od mých oblíbených většina, ale od těchhle chlapů hltám každý song. Jejich texty a hudba prostě mají něco do sebe. A Stephen umí krásně zascreamovat, když na to dojde ^^' Jedna z mých nejoblíbenějších je v článku použitá Never Take Friendship Personal. Není v ní skryto žádné tajné poselství, prostě znamená, co říká. Ale občas je to krutá pravda.
If you can't hold yourself together, why should I hold you now?

Svět podle prota

20. května 2010 v 17:37 | Werika |  Hrát si na filosofa...
Nikdy jsem nenapsala jedinou recenzi. Ani jsem o tom téměř nepřemýšlela. Včera jsem však zhlédla film, v jehož případě stojí za to ji napsat.

K-PAX

Svět podle prota

(K-PAX)

2001, USA/Německo

Žánr:
Drama, psychologický, sci-fi

Režie:
Iain Softley

Hrají:
Kevin Spacey (prot)
Jeff Bridges (Dr. Mark Powell)
Mary McCormack (Rachel Powell)
David Patrick Kelly (Howie)
atd.


Popis:
Do Manhattanské psychiatrické léčebny přivezou pacienta s poněkud zvláštním bludem - věří, že je mimozemšťan (prot, s malým p) z planety K-PAX, na které všichni žijí v míru a harmonii, bez jakýchkoliv nemocí či zločinů, avšak také bez citů a lásky. Prot ani v nejmenším nereaguje na jakékoliv léky, a tak je tento podivuhodný případ svěřen doktorovi Marku Powellovi, který se snaží o protovi zjistit více.
Brzy přichází na to, že pacient, jenž téměř nikdy nesundává své sluneční brýle, oplývá nejen zdánlivě bezednými znalostmi o vesmíru, ale i úchvatnou schopností léčit ostatní obyvatele psychiatrického ústavu. Často také pronáší bolestně pravdivé poznatky o lidské civilizaci, a to vše činí s laskavým humorem, který ho činí více člověkem než mnoho z nás.
Jednoho dne Mark pozve prota nim domů, avšak události naberou nečekaný směr, když se na zahradě přihodí incident se zavlažovačem a prot propadne takřka hysterickému záchvatu. Doktor Powell záhy pochopí, že protova minulost skrývá nesnesitelně bolestné tajemství...


Feel the music.

14. května 2010 v 16:23 | Werika |  Kresby
ChcípChcípChíp.

Aneb asi sedmihodinová práce s tabletem v GIMPu. Ale stejně... Stálo to za to?
Opět kresleno jen kvůli soutěži u Folmíků... (Na obrázku se nachází Kaya, postava z komiksu) Druhé místo. Doprkvančic, to už je potřetí za sebou, co jsem druhá, proč nemůžu být první? :D

Ty vlasy...! Vraždila bych! Ale ta žvýkačka je stejně nej :D

Jo, vypadá to jako by měla přiliš krátké tělo, ale vlastně to byl pokus o pohled trochu seshora ^^'

Příliš velký obrázek - takže se jím můžete pokochat na deviantARTu a trochu mi zvýšit návštěvnost :D - klik a pak si to ještě musíte rozkliknout ;)


(Stejně zase píšu tak, jako předtím - nemůžu se toho zbavit, tohle jsem na blogu prostě JÁ.)

Bez přetvářky

9. května 2010 v 20:33 | Werika |  Rádoby poezie
Pavučinou tvých lží
Budu tancovat
- Hořce medová -
A zpřetrhám vlákna
Vykročím
A pošlapu tvé sny
Tak neroň slzy
A oblékni úsměv
- Protože smutní klauni se dneska nenosí -

I find it kinda funny, I find it kinda sad...

5. května 2010 v 16:19 | Werika |  Říkejme tomu deník
*v názvu je použit úryvek z písně Mad World*

Přijde mi to takové blbé. Tenhle blog je strašně neosobní. Prostě taková barevná skořápka, míchanice obrázků a do toho "jen tak mimochodem" něco prohlásí nějaká Werika, schovávající se za veselými, prázdnými slovy. Přitom jsem si dávala slib, že si nebudu na nic hrát. Nedodržela jsem. Jen se tady culím od ucha k uchu, dělám to i ve škole, směji se, usmívám, a co z toho? Nic, když přijdu domů, když kliknu na 'Zveřejnit článek', tak to ze mne spadne, ta až směšně přesvědčivá maska veselí, a jsem to já, plná pošlapaných snů a roztříštěného imaginárního světa.
Není to lhaní? Když předstírám jinou náladu a jinou povahu? A pak se topím v té husté, nedobrovolné deresi, zatímco ostatní píší na Facebook, jak si užili víkend, jak "milunkají" svého "miláška" a jak skvěle se mají? Jednou na vás taky dojde...  
Nesmírně bych chtěla psát na tomto blogu osobněji - sice je to trochu paradaox, svěřovat cizím lidem takové zážitky... ale na druhou stranu oni vám nic neudělají a nikomu nic neřeknou, a když ano, nebude to ostatní zajímat... - ale mezi mě a záměr se staví jeden zásadní problém - neumím takhle psát. Vydávám to ze sebe hrozně křečovitě. Ale pokusím se, abych do článků ode dneška dávala něco ze sebe. Kdokoliv by mohl uveřejnit mé kresby a připsat k nim tohle, ale nebyl by o nic míň já, když se přetvařuji...

Poslední dobou se mi tohle stává i ve škole. Opravdu spíše stává, než aby to byl můj úmysl. Prostě to všechno vybublá na povrch a to se pak všichni diví, kdo jsem. Jen ať mě poznají z téhle stránky. Těší mě, tohle jsem já.

Takže to shrnu - ode dneška jsem to já, a žádná loutka, maximálně polámaná.