Fleky a šeď

27. září 2016 v 22:38 | Werika |  Kresby
Žiju a snažím se toho jakž takž využít.

Na mé vysoké prý mají umělecký klub. Asi tam půjdu postříkat pár pláten. Nebo taky zůstanou prázdná a moje hlava taky, jak to ráda dělává. Míň než prázdný list, protože ten je aspoň plný potenciálu.

 

(Nejen) nový článek

24. září 2016 v 0:22 | Werika |  Říkejme tomu deník
Že by zas jeden pokus?

Nostalgie je svině. Od okamžiku založení tohoto blogu mě dělí osm let, což tvoří 42% (náhoda?!) mého dosavadního života, a to není zanedbatelné procento. Je fakt, že těch několik posledních let by se vzhledem k mé nevalné aktivitě asi nemělo počítat, ale v posledních několika měsících jsem si matematiku užila více než by mi bylo libé, a tak opusťme aritmetiku a pojďme tlachat o jiných neméně nedůležitých věcech.

Když jsem zakládala tento blog, zrovna jsem končila pátou třídu a vydávala se na dobrodružnou a trnitou cestu středoškolským vzděláním. V okamžiku, kdy píšu tento příspěvek, jsem již tuto část životní pouti zakončila a nyní mě čeká další rozbouřená řeka, jinak také známá pod názvem vysoká škola. Upřímně, cítím se naprosto nedostatečně připravená na to, co mě čeká, protože se pořád nemůžu zbavit pocitu, že mi není dvacet(!?!???!!), nýbrž sotva čtrnáct. Je pravda, že když se podívám na příspěvky z doby, kdy mi tolik skutečně bylo, vidím asi nějaký mentální posun, ale... chápete mě? Někdy bych se nejraději vrátila do školky.

Abych ale jen neskuhrala jako nějaký životem zbitý stařec, musím říct, že se mi splnil několikaletý sen - dostala jsem se na svou vysněnou školu v Londýně (Imperial College London), obor Biomedical Science (biomedicína). Začátek školního roku je však daleko blíže, než by mi bylo libé a ono osmimilionové město mě trochu děsí, i když jsem si ho tolik zamilovala. Ono to asi nebude úplně Londýnem, jakožto tím, co v něm zažiju... a asi toho bude hodně. I když tak nějak tuším, že asi budu muset dát vale mé nejlepší přítelkyni prokrastinaci, ty pocity se zatím skrývají za jakýmsi blaženým oparem. Bude to tvrdá rána po těch čtyřech měsících absolutní nečinnosti (obzvláště poslední čtyři týdny byly mimořádně neaktivní díky mé šikovnosti a následné sádře na noze).

Cítím, že touha psát mi zůstala, ačkoli to z tohoto blogu vůbec nevyznívá. Navíc mám zvláštní tušení, že v následujících měsících by se mi virtuální kapesník deník mohl hodit. Proto je poměrně možné, že se tady v nejbližší době opět objevím, otřepu ze sebe další nános prachu a plísně, a zase zabuším do klávesnice. Myslím ale, že na této adrese už dlouho nezůstanu. Weriku si s sebou nesu pořád (stejně tak jako má "ostatní já"... myslím, že setrvávají polomrtvá kdesi v hlubinách), ale "blogísek" už jsem, doufám, pohřbila.

Jak se to říká? Žijte dlouho a blaze?

Na závěr malá koláž z mého více či méně současného "umění", protože jsem tak trochu exhibicionista a potřebuju polaskat ego.


(má maličkost, kdyby něco)


Existence

1. června 2015 v 18:49 | Werika |  Rádoby poezie
Ač se jedná o název "básně", řekla bych, že titulek celkem sedí i k samotnému článku. Ano, navzdory všemu stále existuji, i když je občas těžké si toho všimnout. Aktuality? Spousta, a zároveň nic, co by stálo za řeč. Křeč v lýtcích, prsty od barev, vůně kolínské na polštáři.

Dost bylo blábolení.


Existence


Někdy svět plave
jako kostka ledu na hladině
jindy zas
se topí v sobě
když všechny oceány
spolykaly lodní šrouby

Někdy se svět vrtí
jako nemluvně po misce mléka
jindy zas
choulí se stařecky
v křesle plné roztočů
ohlodaný na kost

Někdy svět tiká
jak hodinový strojek na kostele
jindy zas
stojí zticha
jako vyšumělá echa
v jeskyních

Někdy svět září
jako Orion za zimního večera
jindy zas
doutná a dýmá
jako poslední uhlík v kamnech
tma.
 


Univerzitní ultimátum a jiné neřešitelné problémy

22. února 2015 v 14:49 | Werika |  Říkejme tomu deník
(Martinovi: bohužel skutečně píšu, jen když se mi podaří překonat mé téměř neprolomitelné lenostní zábrany.)

Dnes titulek článku překvapivě není hyperbola. Naneštěstí.

Odkud jen začít… Nevím, kolik z vás vlastně zná detaily týkající se mé existence, ale nyní budu muset trochu poodhrnout roušku své tajemnosti (ha, ha). Tak tedy, je mi osmnáct a jsem ve třeťáku na gymnáziu. Nejvyšší čas, aby si člověk začal dělat jasno, kam hodlá směřovat. Což o to, s tím nemám problém. Jelikož mým cílem je konat něco užitečného a během svého nicotného života aspoň někomu pomoct, rozhodla jsem se, že medicína bude ten správný obor. A když se k tomu připočte má vysněná Anglie, volba se zdá jasná. Za posledních pár měsíců se několik vytipovaných univerzit asi hodně diví opakovaným návštěvám z jedné IP adresy.

Když pomineme strach z přijímacích zkoušek - paradoxně se těch zahraničních bojím méně než českých -, vše vypadá perfektně. Jenže není.

Možná už jste z minulých článků zachytili matné narážky na fakt, že mám přítele, a to už skoro rok a půl. Po sedmnácti měsících už snad můžu bez přehánění říct, že ho miluji. Oba jsme ve třeťáku. Oba chceme na vysokou. Problém je v tom, že se naše vysněné destinace liší asi o 1 500 kilometrů. Česká republika tak trochu nesousedí se Spojeným královstvím, že. Co nám brání studovat v jedné zemi? Z jedné strany to je (dosud) sedmileté studium v angličtině a setrvání v Česku by znamenalo všechny ty roky zahodit. Druhá strana má problém opačný, tedy strach z cizí země a nedůvěru ve vlastní znalosti jazyka. A setrvávat ve vztahu, který dělí téměř tři státy a jedna vodní plocha, je poněkud… komplikované. Jak velká může být frekvence vzájemných návštěv? Létat si každý týden přes půl Evropy stoprocentně není žádná finanční sranda. Jako další alternativa se nabízí rozchod?!!??!??? Ehm, děkuji, nechci.

Zdá se mi to, nebo tahle situace nemá přijatelné východisko? Po každé debatě na toto téma jsem musela dát sušit polštář a zakoupit si další balení kapesníků. Nyní vám dávám prostor se zasmát a blahosklonně si poťukat na čelo, pokud jste tyto pocity doteď zadržovali. Jasně, je mi osmnáct, rok a půl je naprosto zanedbatelný a moje "šílená láska" brzy ochladne a vše bude v pohodě. Navíc se bychom se mohli rozejít i během vysokoškolského studia, a co by si pak ten obětavý počal v zemi, ve které především vůbec nechtěl skončit? To vše mi je úplně jasné. Ale ať jsem jakkoli mladá a naivní, neberu žádný vztah, ať už cizí nebo svůj, na lehkou váhu. Nedokážu mávnout rukou a jít si po svých, hledajíc nového potencionálního partnera.


Pořád mi ještě zbývá rok a půl na gymplu. Během té doby se ještě leccos může změnit. O to ale nestojím. Jsem spokojená právě teď. Možná, že se po tom roce a půl ukáže, že vztahy na dálky fungují. To si ale teď nemůžu ověřit, takže hádám, že mi momentálně nezbývá nic než doufat.

Stav beztíže

31. ledna 2015 v 13:03 | Werika |  Kresby
Třetí článek za měsíc? Vážení, já se překonávám. Prosila bych aplaus.

Všichni víme, že dlouhé články jsou nudné, natož aby ještě pocházely ode mě. A když rubrika hlásá "Kresby", tak si asi nikdo nepřišel přečíst esej o globální změně klimatu. Stejně k tomu ale pár žblebtů vyklopím, protože, přiznejme si to, mám nutkavou potřebu žvanit.

Kdybych vám předložila další dílo z mé nekonečné série tužkou kreslených dívčích hlav, asi byste můj blog nahlásili za spam. Takže přichází variace! Celá ženská postava... s rádoby pozadím... vodovkami! Slyším to lapání po dechu zpoza vašich monitorů.

Sarkasmus stranou (i když to se mi asi nepodaří), je to asi doposud nejpodařenější malba vodovými barvami. Původní nápad - slečna s lilií - je můj, ovšem použít vodní pozadí navrhl jiný člověk. Nejprve jsem ji chtěla stylizovat do vesmírného prostoru, protože vodu jsem v životě nemalovala a celkem jsem se bála, že to dodrbu (jako obvykle), ale na první pokus to nedopadlo zas tak katastrofálně. Akorát bych potřebovala akvarelový papír, který je ovšem nechutně drahý a myslím, že na mé patlanice by ho byla škoda.

Dosti plků, pokochejte se vizuálně.


A Letter to Myself

25. ledna 2015 v 13:33 | Werika |  Rádoby poezie
Po dlouhé době opět přichází nedělní chvilka poezie.

Už je to strašně dávno, co jsem naposledy psala. Tedy, od září jsem vyplodila asi tři pseudoumělecké anglické texty, na které však nejsem nijak zvlášť hrdá. Ostatně mi připadá, že celé mé "kreativní já" se zatáhlo do ulity a už řádnou dobu odmítá vylézt. Mezitím vidím své spolužáky uspívat v hudebním průmyslu, vyhrávat taneční soutěže a tvořit díla hodna Rembrandta. A takto mne včera (dnes) v noci přepadla taková menší krizovka a měla jsem takový menší vnitřní monolog, ze kterého se nakonec vyklubal "dopis mně samotné". Pro neangličtináře bohužel v tomto jazyce.


A Letter to Myself


So, you're asking for your price?
As precious as bag of mice!
Full off dirt, worthy of disdain -
I've never met anyone more deserving pain.

Your hands, they better turn to claws;
for the arm that so eagerly draws
commits such an unforgivable crime -
should I sell it, it would not yield a dime!

Speaking of your beauty, there's hardly a trace,
with joy would I spit into your ugly face!
Your body disgusts me beyond measure,
to punch you in the stomach would be pleasure.

Of your character I can't speak
as it is so very bleak.
Luckily, you indulge in solitude;
alas, when you talk, I wish you were mute!

I wouldn't at least mock your wit
haven't you been so stupid.
Though you appear erudite,
it is only at first sight.

I wish you would stop attempting
all actions that you find tempting.
Give it up before it's late,
to be hopeless is your fate.

Laughing aside, question's raised:
could I utter minor praise?
Reply, though it's sad (but clear),
sounds - there is no way, my dear!

Jak vyhnat krtka z díry sobectví

17. ledna 2015 v 14:07 | Werika |  Říkejme tomu deník
Guten Tag! Ne, neovládám němčinu (a také po tom vskutku netoužím), ráda ale obměňuji pozdravy při svém občasném výskytu na této stránce.

Měla jsem v plánu se ozvat ještě v roce 2014, před Vánoci, ovšem mé přirozené nadání pro lenost mi v tom zabránilo, jako už nejednou. A tak jsem promlčela celé zimní prázdniny včetně toho slavného nového roku. Inu, i kdybych se o nich rozepsala, stejně bych jen opakovala to, co kolem sebe slyším čím dál častěji - že svátky míru a pohody už zdaleka nepřinášejí takové kouzlo jako kdysi… Na Silvestra jsem zůstala střízlivá (jako celý svůj život), zahrála si člověče, zhlédla pár filmů, odpálila jednu římskou svící a o půl hodiny jsem později ležela v posteli tuhá jako pařez. Sice to zní jako introvertův ideální večer, pravdou ovšem je, že jsme byli dva. Naprosto dostačující číslo, jestli chcete znát můj názor. Poté, co jsem si vyslechla, kolik litrů alkoholu jiní lidé vypili a následně vyblili, jsem se svým 31. prosincem spokojena.

Dost už bylo naplkáno o tomto tématu. Je čas přesunout se k jiným, neméně nepodstatným tématům, které vám chci vnutit, jupí! *olizuje pero* Milí deňýčku…

Posledně jsem se náznakem zmínila, že jsem učinila nesmělý pokus stát se dobrovolníkem. No, nedá se říci, že by se jednalo o můj původní nápad… Abyste tomu rozuměli, součástí našich osnov je i část zvaná CAS, neboli "creativity, action, service". A právě poslední z těchto tří anglických pojmů odkazuje na dobrovolnictví. Jenomže se jedná o povinnou součást CASu, který je zase nezbytný pro naši maturitu.

Taky cítíte ten paradox?

Nuže, v září jsem se neochotně vydala hledat příležitosti k dobrovolnictví. Nepochopte to špatně - ta myšlenka je krásná a opravdu ráda pomáhám, jenže za a) k něčemu takovému nemůže člověka nutit, to je snad už v principu jasné; b) všichni už víte, jak dobré jsou mé sociální schopnosti (téměř na úrovni létání slonů). Jednou jsem takhle šla ze školy pěšky do centra a minula jeden zajímavý obchod, který jsem už párkrát zvenčí viděla, ale nikdy jsem do něj nevstoupila. Tento krámek se jmenuje Moment a v mém městě je těchto obchůdků již pět. Jedná se o second-hand, ovšem ne ledajaký - výtěžek jde neziskovým organizacím Kola pro Afriku a Žebřík. O týden později jsem se do obchodu stavila, přinesla nějaké své staré dětské ošacení a všimla si plakátu, který hlásal, že hledají výpomoc pro dobročinný prodej v podchodu jen kousek od mého domova. Tak jsem se chytla příležitosti jako veš vlasu a následující první sobotu v měsíci (to byl říjen) stála v 7:30 celá rozklepaná před podchodem.

Naprosto mě ohromil počet dobrovolníků, kteří na této akci spolupracovali. Všichni se zkušeně vrhli do práce, zatímco já stála uprostřed jako tvrdé Y. Tak jsem prostě šla s davem a začala se ostatním motat pod nohy s krabicemi a rozkládacími stoly. Když bylo vše připraveno pro prodej, začala jsem si všímat okolí. Zdálo se, že se každý zná s každým, vítali se se zářivými úsměvy, objímali se a klábosili, zatímco já bezcílně bloumala od stolu ke stolu a slibovala si velký kus čokoládového dortu, když ty čtyři hodiny přežiju. Vtom se objevila organizátorka prodeje (opravdu moc milá paní), srdečně mě přivítala v týmu a přiřadila mě k jisté postarší dámě u stánku s bundami, která nevypadala zrovna nejnadšeněji, že dostala na krk nějakého malého haranta. Ihned mi přiřadila post poslíčka, a zatímco ona se širokým úsměvem nabízela zboží, já lítala pro věšáky a třídila oblečení. Fajne, no ni?

Díkybohu se poté k našemu stolu přidala další paní, která se se mnou ochotně dala do řeči, mnoho věcí mi vysvětlila a já se konečně necítila jako přítěž. Dokonce jsme si příjemně popovídaly s jednou slečnou z Prahy, která šla náhodou kolem. Ostatně, množství lidí, které přišlo na bazar, bylo dechberoucí. Všechny věci jsme nabízeli za 20 Kč, ale mnoho zákazníků přispělo i větší částkou. Já, charitativní skeptik, jsem na vlastní oči uviděla, kolika lidem opravdu záleží na pomoci druhým a toto prozření, stejně jako pocit, že teď jsem toho všeho součástí, bylo úžasné.

Výprodej trval tři hodiny, a přesto lidé stále přicházeli, i když jsme už nakládali krabice zpátky do dodávky. Podchod jsem opouštěla sice s bolavými svaly, ale s úsměvem na rtech, na rozdíl od mého příchodu. V prosinci jsem šla zas. Nutnost vykopat se o víkendu z postele v šest hodin je pro mě sice téměř neúnosná, ale za svou oběť jsem byla odměněna přátelskými úsměvy a seznámením se s dalšími příjemnými lidmi. A tak se z činnosti, do které jsem se pustila s absolutní nechutí, stala smysluplná část mého života. Je škoda, že mě k pomoci bližním musely dovést poněkud zištné důvody, ale ty už zdaleka netvoří hlavní motivaci.


Někde jsem četla, že nesobecké činy přinášejí nejdlouhodobější pocit štěstí. Tak si to taky zkuste ověřit.


Kam dál